Kdo jsem?

Abych se vám představila, jsem Popelka, půlroční tygrovaná šelma.
Narodila jsem se 25. 6. v Brandýse a od září bydlím s novou paničkou v Praze. Panička je typickej dvounožec, ráno jí zadrnčí telefon (já mám to drčení moc ráda, vždycky to jdu hned ozkoumat zoubkama), utíká do koupelny, kde na sebe patlá různý věcičky a já je schazuju z poličky dolu, občas něco shodim tak šikovně, že je celá podlaha pokrytá třpytivýma barvičkama. Chce to cvik. Jenže když vidím, že na sebe patlá ty věci, tak je jasný, že je zle, protože vždycky pak odejde a vrátí se za dloooouho. Tak začnu vrnět a motat se jí pod nohama, aby viděla, že nemá nikam chodit od svý šelmy domácí. Ještě s ní pořádně bojuju, když si navlíká kalhoty, ale většinou je to plat prtný, spíš mi ještě vynadá do Popelnic, co maj dát pokoj. Ale pak mi dá granulky, novou vodu, vyčistí záchod a já jí zase odpustim. Ještě jedno podrbání za ouškem a peláší pryč. Tu dobu, co není doma, většinou spim. Samozřejmě chodim obhlížet, co je kde zajímavýho, když něco najdu, hned si to odnesu do svý sbírky pod postelí. Mám tam dost věcí, hromadu igelitek, se kterýma si nejraději hraju v noci, když panička spí. Několik rolniček, ty jsou taky dobrý v noci, a vlastně tam mám všechny svoje hračky, protože jsou to moje hračky a nikdo mi na ně nemá co šahat. Pak několik ponožek, lesklých věcí do uší, různý špagátky, papírky a podobný super hračky. Panička je na mě sice hodná, když udělám smutný šelmí oči a smutný šelmí zamňoukání, tak mi dá kapičku, když si to k ní přivrním, tak mě drbe na bradičce, ale stejnak... největší sranda je s ní v noci. To si se mnou hraje na lov a kořist, je schovaná pod velkym kusem látky a tu vystrčí ruku, tu kousek nohy a já se vždycky rozeběhnu, skočim na ní a vší šelmí silou se zakousnu a držim a fackuju tlapkama. Ne doopravdy, samozřejmě, vim, že je to jen hra, krev neteče, ale trochu bolet to musí, nebo ne? A když se zapomene a dlouho nehraje, tak se rozvrnim a jdu si k ní lehnout, ať ví, že tu jsem a že mě ty její hry baví. A když ani na to nezabere, tak se prostě zabavím sama a začnu po paničce vší silou skákat, to je taky děsná prča.
A takhle my si tu žijem. Je tu teda víc dounožců, ale nejvíc jsem s touhle dvounožkyní. Dokonce je tu i jeden jinej čtyřnožec! Alo o nich až příště, teď se mi chce spát, musim nabrat síly na noční lov.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama