Další zápisek - konečně

Paničkooo? No tak, paničkoooo, kdepak jsi? Slíbila jsi mi dneska další zápisek do deníčku. Přece nemůžeme ostatní kocouře ochudit o mé skvělé zážitky...

Naposledy jsem vám psala, jak jsem loni na Valentýna byla na návštěvě u pana doktora, který mě zbavil toho věčného volání, kterým jsem trpěla. Ono to stejně bylo k ničemu, nikdo nikdy nepřišel, a tak jsem vlastně ráda, že teď už nikoho nevolám. Vlastně volám - paničku nebo pánečka, když něco potřebuju. Třeba napapat nebo pohladit nebo podrbat na bradičce nebo pomuchlat ouška. A nebo když chci, aby viděli, co jsem dokázala, kam jsem zase vylezla a jak mi to tam sluší (vždycky moc, samozřejmě). Panička říká, že žádné větší touhy mazlit se si u mě po tom zásahu pana doktora nevšimla, ale páníček o tom ví své. No uznejte, můžu já za to, že je každý den doma první páneček a já se do sytosti vymazlím s ním? Panička ale taky nepřijde úplně zkrátka, večer na ni pokaždé čekám u dveří (slyším a poznám ji už z venku), dělám jí ocásek, vrním a jsem ráda, že už jsme všichni doma.

Od posledního zápisku jsem absolvovala několik výletů – několikrát jsem byla na „krmníku“ u paniččiných rodičů a jednou u babičky ve Třebové, kde jsem byla pochválena za vzorné chování a oproti Bodíkovi (nás hafan) málo línání:-) U nás byla taky spousta návštěv, všem, i zarytým odpůrcům koček, jsem se samozřejmě moc líbila. Jeden návštěvník si dokonce myslel, když mě viděl dekoračně ležet vedle televizoru, že jsem plyšová, tak moc mi to slušelo. Když se na mě šel podívat zblízka a já se zvedla, že už toho koukání na mě jako bylo dost, dostal málem infarkt :-)

Taky jednou panička a krátce po ní i páneček (asi paničce záviděl nebo co) přišli domů s takovou divnou modrou věcí na noze a se dvěma hůlkami, bez kterých se nehnuli ani na krok. Najednou nenosili mě, ale pořád se jen sháněli po těch hůlkách a bez nich byli úplně nemotorní. Ani hrát si se mnou nemohli. Rozhodla jsem se, že se na tu svou novou hůlkovou konkurenci budu muset pořádně podívat. Přibližovala jsem se důstojně tak, abych v případě útoku té věci na mě mohla vzít packy na ramena, ale naštěstí jsem vzbudila dostatečný respekt, pravděpodobně silným přitisknutím svého těla k zemi, a útok se nekonal. Když jsem přišla blíž, byla jsem zaujata – tolik zajímavých pachů na jednom místě jsem snad ještě necítila. Kolik se jindy kvůli tomu naběhám a tady jsem to měla všecko naservírované jako na talíři. A tak jsem čichala a nasávala pachy z práce, z města, z obchodů, z ulic, ze šaliny (ano, jsme z Brna) a páníci se mezitím smáli a smáli. Do dneška nevím, čemu, já jsem nic neviděla, jak jsem se pekelně soustředila na všechny ty vůně. Ale stejně jsem nepochopila, co na těch hůlkách měli, že je furt tahali s sebou. Já jsem přece na omak mnohem příjemnější. A navíc vrním.

Tak zase někdy na deníčkovanou a mějte se krásně!

Vaše Natálka.

Na obrázku hlídám prádlo ve vaně.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama