Budu pořád slečna

Rozhodla jsem se, nikdy se nevdám. Občas kolem mých oušek proletí slovo svatba, to se dvounožka snaží zlákat vrchního mazliče do manželských osidel, ten však zdárně odolává :-). Ostatně ví, kdo je jeho velká láska. No přece já, malá, mazlivá, hebounká a krásná Alžbětka.

Ale proč se nevdám já? Umíte si to představit, mít doma kocouře, který bude očekávat manželský servis? Tssss, já přece nebudu nikomu mejt kožich, nebudu mu nechávat ty nejlepší granule a taky rozhodně nehodlám nějakému kocourovi uvolňovat nejlepší místa na spaní a mazlení. Já žádného kocouře nepotřebuji! Mně stačí můj dvounohý mazlič, do pelíšku se mi necpe a mejt kožich taky nechce. Jsem prostě spokojená singl slečna s dobrým původem. Ač o mém dobrém původu panička-krmička občas pochybuje a povídá mi „ty moje šlechtično z vesnice“. Jsem totiž původem Britská modrá kočička, ale nějak se mi zatoulaly ty hlavní rysy. Nejsem ani huňatá, ani baculatá šestikilová briťule, ale mám krásný krátký hebký kožíšek a štíhlou postavu.

Ale zpátky z svatbě. Doma sice mám kocoura, no dá se o Matesovi mluvit jako o kocourovi? Je to velké, trochu pomalejšího myšlení, neohrabané trdlo. Jediné, na co dokáže myslet, je jídlo, jídlo a zase jídlo. Je mu jedno, co jí a v jakém množství to jí. Jeho oblíbenou ranní činností je sežrat i mou konzervičku! A pak, protože se přejí, to za dvě minutky vybleje. No prostě kocour. I když je to vůbec kocour? Dvounožka mu říká „ty moje holštýnská kravičko“, nemá to ta člověčice v hlavě nějaké pomotané? Prý že má stejný profil jako ta holštýnská kravka, a to i s vemínkem. Zajímavé, pokud je Mates kráva, proč mu nechutná tráva? To je fakt divné, krávy jsou přece býložravé a tak by měly žrát jen trávu a ne mojí konzervu! Měl by si rozmyslet, co vlastně je, zda kráva nebo kocour, a pokud ho dvounožka zařadila mezi krávy, tak by si z toho měl vzít ponaučení a přestat žrát maso a chovat se tak jak jeho exteriér naznačuje. Ostatně i jeho chůze hlasitostí připomíná stádo krav. Skočí ze skříně a ozve se rána jako z děla. Ke jsou ty ladné a tiché pohyby charakteristické pro nás kočky? Já jsem však stále štíhlá a můj krok je stále ladný. No uznejte, vzali byste si takového podivného kocouře za manžela? Já tedy ne a tak toho podivného chlupáče po většinu času ignoruji, a pokud se rozhodne prudit, tak ho profackuju a prosyčím. Mám sice slabé chvilky, kdy ho snesu na metr od sebe, ale to jsou jen vzácné okamžiky.

Pac, tlap, zdraví vás vaše slečna Alžbětka.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama