Štronzo

Nejsem plyšová hračka. Nejsem plyšová hračka! Nejsem plyšová hračka!!!!! Nejsem plyšová hračka!!!!!!!!!!!! Nejsem plyšová hračkaaaaaaa!!!!! Pomooooc. Nejsem plyšová hračkaaaaaaa!!!!!!!!!
„Babičko, Sesim na mě ukázal škrabky.“ Žalobnice užalovaná. No co, trochu jsem ji sekl po té ruce nenechavé. To by udělal každý týraný kocouř. Už mě nebaví být sádrový kocour vždycky, když ta malá Trapitelka přijde na návštěvu.

To byly doby, když to mrně se na mě smálo a nemohlo se hnout. Hlídal jsem ho, sedával u něho. Ale běda, sotva povyrostlo a začalo se pohybovat stejně jako my, kočky, to znamená po čtyřech, stal jsem se lovnou zvěří. Já teda nemám takové nervy jako vlčice, abych si nechal lézt po hlavě, píchat do očí, tahat za ocas a fousky. Jsem sebevědomý, nezkrotný a pro jistotu se klidím z cesty.
Rostla jako z vody, zlepšila své pohybové a odchytové schopnosti. No co vám mám povídat. Vyrostla z ní Trapitelka. Vlčice jí přestala zajímat v okamžiku, kdy zjistila, že ji neunese. Zato odlapený kocouř se nosí docela snadno. Obzvlášť, když zkamení, zcepení a neklade žádný odpor. I když jsem klamal tělem, snažil jsem se být neviditelný a ani ocáskem nepohnul, očičkem nemrknul, mě ulovila. V té chvíli jakoby někdo řekl „štronzo“, zkameněl jsem a byl jsem nošen, vláčen, cpán do krabic, kočárku pro panenku, přikrýván dekou a  jinak opečováván. Ještě dnes se budím hrůzou, když si na ty doby, kdy jsem byl nejmilejší plyšová hračka, vzpomenu.
Naštěstí Trapitelka už povyrostla a je rozumnější. Už pochopila paniččino vysvětlování, že když chci, tak se přijdu pomazlit. Když mě vezme do náručí, vrátí se mi vzpomínky. Nasadím výraz utrpení a jsem... no prostě štronzo.
A ještě něco mi z té doby zůstalo. Občas mi panička řekne Sesim.

Foto: Štronzo 100x jinak a vždycky stejné.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama