Mňautobiografie pana Profesora - Meteorologie

2. 5. 2009
Jsem ve spisovně. Jsem ustaranej kocour. Mám starost. O holku. Velkou. Starost mám taky velkou. Se nedivim. Sobě. Že mám starost. Dobře jsem slyšel, co řekla. Řekla, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Bouři, to jo. Tu jsem sklidil. Schytal. Ale nezasel jsem. Zasela přece holka. A ne vítr!! Zasela moje báječné šišaté placaté míčky na fotbálek, které jsem předtím našel. Byly v pytlíku. Myslel jsem, že je to dárek. Pro mne. Nebyl. Holka mi je sebrala. Zašantročila je do truhlíků. Sledoval jsem ji. Holka sledovala mne. Řekla, ať se ani neopovážím. Šla pro další pytlík. Musel jsem se opovážit velmi rychle. Hbitě jsem provedl skrývku zeminy. Naštěstí je nezašantročila moc hluboko. Snažil jsem se o pečlivost. Stejně asi polovina zeminy vylítala na terasu. Asi chyba projektu. Míčky taky nebyly bezchybné. Když jsem je vzal do zubů, rozpadly se. Pak přišla holka. Strhla se bouřka. Hlavní hromy patřily nějakému nenechavému vandalovi, kvůli kterému ty rozpůlené fazole už nevzklíčí, a jediné, co je ke sklízení, je binec na terase.

3. 5. 2009
Tak nevim. Jsem snaživej kocour. Snažím se uznávat spisy ostatních. Nehodnotím je. Já vědec, ty vědec, ty spis, já spis. Jak si to kdo naškrábe, takové to má. Některé spisy mne ale udivují. Nejsou založeny na vědeckém výzkumu. Nebyly sepsány po důkladném probádání. Neopírají se o skutečnost. Kdo napsal spis „Nemusí pršet, stačí, když kape“ nemohl vědět, o čem píše. Nebo možná nezná moji holku. Holka něco chystala na lince. Byl jsem přichystán u linky. Čekal jsem, že něco kápne. Šunka. Nekápla. Holka mne poodsunula, Řekla, ať se jí nemotám pod nohama. Že jestli se o mne přerazí, tak mne přerazí. Na jednu domácnost nějak moc přeražených. Zvážil jsem, jestli nebýt uraženej. Zavrhnul jsem to. Holka vzala talíř. Do druhé ruky vzala hrnek. Kafe já nerad. Šunku na talíři rád. Následoval jsem šunku. Nejsem žádný ořezávátko. Umim chodit. Holka neumí chodit. Zakopla o mne. Talíř letěl. Obsah hrnku letěl. Holka letěla. Do koupelny. Servat ze sebe kalhoty. Béžové. Káplo na ně. Kafe. Káplo na ně hodně. Asi. Jsem to moc neviděl. Musel jsem zachraňovat šunku a pak i sebe. Jsem citlivej kocour. Nezdálo se mi vhodné přihlížet tomu, co udělá holka s nějakým neodbytným blbounem, jen co kápne na to, kam se schoval.

5. 5. 2009.
Jsem vděčnej. Za spisovnu. Mám tu klid a myš Evelínu. Každý máme něco. Tsunamissy má tlapku. Oteklou. Má ji hodně oteklou. Skáče po obýváku po třech, které neotekly. Zatím. Až s nimi zase plácne včelu, taky jí otečou. No jo. Komu není rady, tomu není pomoci. Varoval jsem ji. Řekl jsem,
že hnědý trochu chlupatý hmyz se nechytá. Že si stejně nepochutná, protože po píchanci nebude mít na proteiny ani pomyšlení. Neposlechla. Bylo to rychlé. Pleskla včelu, včela jí to vysvětlila po svém. Tsunamissy začalo vrčet a kvílet. Stihlo obojí. Na další vývoj událostí jsem nečekal. Oznámil jsem, že musím neodkladně dokončit rozepsaný spis. Snažil jsem se o důstojný odchod. Holka mou snahu nepochopila. Zeptala se, kam tak letím, jestli mne také něco píchlo. Tss! Zrovna budu čekat, že Tsunamissy vymyslí novou hru „Jak se pomstít včele“ a já vyfasuji roli včely, ne? Jsem sebezáchovnej kocour a na litování Tsunamissy, která ublíženě ukazuje bambuli s trčícími drápky, úplně stačí holky.

7. 5. 2009
Jsem mírumilovnej kocour. Jsem hodně mírumilovnej mírnej kocour!! Ale už jí opravdu budu muset kousnout!! To už fakt přehnala!! Holka, kdo jinej? Stoupl jsem si ke dveřím bytu. Řekl jsem, že chci ven. Na zahradu. Holka řekla, že nikam. Že tam prší. Dodala, že studený máj, v stodole ráj. Stodola mne nezajímá!Stejně žádnou nemáme. Máme mě! Já mám chuť jít ven. Holka se tvářila, že nerozumí. Chytrému napověz, hloupého kopni. Jsem trpělivej. Nekopnul jsem jí. Nemám rád násilí. Zahájil jsem napovídání. Napovídal jsem víc než jasně. Nemůžu za to, že při napovídání se pilným hrabáním v koutě u dveří nějak úplně sama odhrábla nějaká lišta. Taková neužitečná zbytečnost. Zvuk odhráblé lišty přivábil holku. Okamžitě začala vydávat nevábné zvuky. Řekla toho hodně. Tvářila se zlověstně. Taky jsem se tvářil. Nevinně. Holka to pochopila. Proslov zakončila větou: „A netvař se jako neviňátko, mě neoblbneš, a jestli ještě jednou tu budeš hrabat jak praštěnej, tak už z tebe fakt udělám piškotovou roládu.“

Při posledních třech slovech vyšla z pokoje nic netušící nejmladší holka. Rozzářila se a řekla: „Jéé, mami, ty budeš péct roládu? Supéér! Ale s krémem, jo? Ne s marmeládou!“


Piškot Pišutka v. t.

Foto: Hlavní část vědeckého bádání nyní zaměřím na výzkum mimořádně významného projektu Jakkrucitydveřeotevřítabychseholky nemuselpořáddoprošovatkdyžchciven.

Sdílejte!  |  O sdílení

18 komentářů

Reklama
Reklama