Tuhle jsem měl zrovínka spoustu práce s poleháváním na křesle, když tu koukám, že Willard něco objevil. Vyštrachal to v paniččině nočním stolku a podle toho, jak se mu ta věcička zamlouvala, usoudil jsem, že by se šiklo mu ji sebrat. Ještě jsem chvilku poslouchal, jestli věcička tahaná ze stolku příjemně rachtá, jakmile ale s ní začaly padat i další zajímavosti vhodné k prozkoumání kočkovitými šelmami, rozhodl jsem se, že polehávání dokončím jindy a klidně si na to vezmu i přesčas. Shopnul jsem z křesla a zatvářil se tak nevinně, že Will hnedka poznal, že jdu po jeho kořisti. Zavrčel na mě, ale věcičku ze zubů nepustil. Viděl jsem, že je to taková ta super kousací černá žížala, co se občas táhne od zdi k mobilu a za dvounožčí přítomnosti se nesmí přenášet v tlamě po bytě, ukrývat pod lednici ani koupat ve dřezu. Dvounožci ale doma nebyli, takže se zdálo, že se mi vyplatí se s Willem o žížalku poprat. Protože jsem mazané zvíře, předstíral jsem, že jen tak počuchávám kolem. Jak jsem předpokládal, Vilda to nervově nevydržel, pustil kořist z tlamy a vrhl se na mě. Černo-šedo-bílý kulový blesk se chvíli převaloval po bytě a ničil všechno, co se mu připletlo do cesty, jakmile jsem měl ale pocit, že se někdo v zápalu boje zakousnul do vlastního ocásku, tiše jsem se z chlupaté bojové koule zdejchnul a odebral se k nočnímu stolku. Žížalka vedle něj ležela celá pokroucená a zdálo se mi, že se nemůže dočkat, až ji někdo překousne ve dví. Trošku jsem ji potáhl a najednou se ukázalo, že má hranatou hlavu s očima na stopkách. Zkusil jsem ji trochu poplácat tlapkou, ale moc se jí hýbat nechtělo. Chňapnul jsem proto do zubů její štíhlé žížalí tělo a už už jsem chtěl nenápadně odklusat do malého pokoje, když tu se mi zdálo, že se něco zadrhlo. Otočím se a vidím, že jistý třeskutě inteligentní šedivec přestal hryzat vlastní ocásek a zahryzl se do toho žížalčinýho. Nechtělo se mi plýtvat síly ve zbytečném boji, takže jsme s Willem nakonec žížalku hryzali oba, každý na jiném místě.
Druhý den večer panička, proslavená svým technickým talentem, díky němuž zvládla například připevnit ke spodku mojí mističky čtyři plastové protiskluzové nožičky tak, že jimi zaplnila všechny čtyři na to určené otvory a ještě jí jedna nožička zbyla, montovala konec žížalky do mobilu. Když na tomto hlavolamu pracovala déle než pět minut, nabyl páníček dojmu, že si z něj panička dělá legraci. Po dalších pěti minutách začal její snažení komentovat způsobem, který panička nazývá nejapné poznámky, a po další pětiminutovce, vyplněné navíc paniččiným duchaplným hlasitým uvažováním „ledaže by to šlo takhle, ale to taky nejde,“ vstal a odhodlal se předvést svůj specificky mužský talent „přišel jsem, viděl jsem, něco jsem o tom řekl a odešel jsem“. „Co jsi s tim dělala, dyť je to úplně okousaný!“ proslovil páníček svůj verdikt a odešel. Žížalka evidentně nezvládla hodinu usilovného ožvykování (možná až tu druhou hodinu) a ukázala se pro nabíjení mobilu zcela neužitečnou. Paničce proto nezbylo, než si pořídit novou žížalku.
Přinesla si ji domu jednou takhle navečer. Věnovali jsme se s Willem zrovna překážení na místech, kde se nejvíc chodí, takže jsme nemohli na prohlídku vyrazit hned. Teprve když o nás panička asi dvacetkrát málem zakopla a posléze ulehla do postele, vydali jsme se na průzkum. Žížalka byla tou dobou zapojená ve zdi, částečně visela ve vzduchu a mířila kamsi vzhůru. Co na ní ale bylo nejpěknější, bylo modré světýlko, které jí ze čtverhranné hlavy zářilo do tmy a lákalo kočkovité šelmy. A opravdu se záhy ze tmy vylouply dvě pružná kočičí těla a za rozjímavého pohupování mířily ke světýlku. Zkusil jsem světýlko zakrýt tlapou. Pak jsem ho zas odkryl. A zakryl. A odkryl. Paničce se to moc líbilo. „Co to bylo! Tady něco bliká!“ procitla náhle. V pokoji ale nic neblikalo, jen na protější stěně svítilo nevinné modré světýlko a u něj seděly dva ještě nevinnější kocourci. Dvounožkyně se na nás podívala poněkud nedůvěřivě, protože jí ale chyběly jakékoli důkazy, brzo zase ulehla.
Willa napadlo, že by se na žížalce mohl zhoupnout. Přidržel jsem mu žížalku tlapkou, jenže jak na její prověšenou část hopsnul, něco křachlo a z police spadl mobil. „Co to bylo?!“ opakovala se panička. Já jsem se rychle přemístil v čase o pět sekund zpátky, vyskočil na páníčkovu prázdnou postel, schoulil se do klubíčka, zavřel oči a znova je otevřel právě ve chvíli, kdy se panička rozhlédla sešeřelým pokojem. Díky tomu jsem byl mimo podezření. Po zjištění, že mobil je v pořádku, se panička rozhodla nechat ho radši na zemi, odkud už nemá kam spadnout, a jala se opět ulehnout.
Modré světýlko svítilo zatím přes moji ušlechtilou hlavu na zeď za paniččinu postel. Vrhal jsem tím směrem nádherný stín, maličko zvětšený, takže na tmavém obrysu mé hlavy byly vidět i rozkošné fousky a mírně načepýřená srst po stranách krku. Nemohl jsem se na tu krásu vynadívat, a jak jsem tak pohnul hlavou, abych si svůj stín mohl lépe prohlédnout, vystartoval proti zdi Vilík. Ve své adolescentní nezralosti se totiž domníval, že na zdi za paniččinou postelí se pohnul nepřítel, na něhož je potřeba bezodkladně zaútočit. Uhýbal jsem hned doprava, hned doleva, abych se i přes Vilovo pobíhání a poskakování viděl, a on, v domnění, že protivník se posunuje, vztekle vrčel a útočil a zuřivě poskakoval po bitevním poli.
„Už toho mám dost!“ vzedmula se peřina na bitevním poli. „Kterej z vás mi to skáče po hlavě?“ Vilík, kterému v tu chvíli došel jeho omyl, zareagoval bystře. Využil toho, že panička má zvednutou hlavu, lehl si jí na polštář a začal hlasitě vrnět. To paničku natolik překvapilo, že se nevzmohla na žádné pokárání a zbytek noci strávila s hlavou pod polštářem, aby si uchránila obličej před drápkama Willových spokojeně ze spaní přešlapujících tlapek.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?