V září jsem byl nemocný. Nebylo mi dobře, blinkal jsem, jíst se mi nechtělo a pít taky ne. Asi jsem vypadal příšerně, protože psí brácha se mě nepokoušel zakousnout, ale hlídal mě a staral se o mě. Hned, jak jsem se poblinkal, pelášil, bonzák jeden, to oznámit velké holce. Po třetím poblinkání během jedné minuty to dvounohá vzdala a volala malé holce, co má se mnou dělat. Nakonec se dohodli, že počkají, až holka dorazí z práce, a mezitím to probere tady na MK s Mege... milovanýma tetkama z Povídání. (Co si budeme nalhávat, jsou to drbny a semelou všechno, co se nám pánům tvorstva přihodí.)
Nemocný jsem byl, to jim potvrdila moje oblíbená Vetka, ta mě má moc ráda a v ordinaci mě hladí a říká mi, jaký jsem krasavec. Kdyby se ženský zeptaly mne, tak bych jim to taky řekl, že jsem nemocný. Protože jsem kocour s tuhým kořínkem, tak mě nějaká virózička nemůže položit a byl jsem za pár dní fit. Dostal jsem prášky, které mi chutnaly. Co mi nechutnalo, byla dieta rýže-vařené kuře. Tak mi holka začala dávat jen to vařené kuře, fuj. No, po 4 dnech vyměkla a začala mi zase dávat moje kapsičky. Když to nejde po dobrém, tak to jde po zlém. Jsem zásadový kocouř a pro dobro věci jsem ochotný i vyhlásit hladovku. Pšt, neříkejte to holce, ale dostával jsem od velké holky šunčičku, když jsem ten marod. :P
To ale nebyl mým útrapám konec. Ten samý víkend, kdy mi nebylo dobře, dorazila návštěva až z dálné Moravy. Musím se přiznat, že návštěvy nemusím. Teda kromě úžasné kamarádky Janičky, která mi při první návštěvě odevzdala svou tašku i s obsahem a svůj obdiv. Holky z Moravy u nás byly až do neděle. Neustále s mýma holkama někam chodily a vracely se k večeru a nic mi nepřinesly. Když byly večer doma, tak mě moravské holky chtěly furt mazlit a tahat v náručí. Copak jsem nějaký plyšák?! Tak jsem se jim alespoň každé ráno pomstil a chodil jsem je brzo budit a mňoukat jim ráno do ouška. Nakonec jsem si na sebe s Moravandama zvykli a v neděli nám při loučení bylo smutno.
Vrcholem všeho mého utrpení byl následující víkend. Moje holka zmizela brzo ráno a neukázala se celý den. Nejsem žádnej maminčin mazánek a přežil jsem to bez ní. Vrátila se až druhý den. Hodiny ukazovaly půl jedné v noci. Podle jejího veselí jsem pochopil, že si asi čichla k šantě. Jako obvykle jsem jí vyběhl uvítat na chodbu, ale ona si mě vůbec nevšímala a zabouchla mi dveře před čumáčkem. No což, chopil jsem se příležitosti a začal prozkoumávat chodbu. Holka mě pokaždé okamžitě zahání zpátky do bytu.
Jak si tak průzkumničím, tak světla najednou zhasnou. Jsem na schodech. Já se nikdy nebojím, ale vysvětlete to těm drkotajícím zubům. V té tmě jsem na chodbě byl CELOU HODINU! Pak vykoukla holka z bytu a volá: „Ne, tady není.“ Ale jsem. Slyším, jak mě v bytě volají a šustí mýma milovanýma tyčinkama. Za deset minut holka znova otevře dveře a huhlá si: „Játohokocourazabim, kamzasezalez.“ Pak konečně koukne na schody, kde je taková ďourka, kterou jsem právě zdobil, a houkne: „Bastusko, ty seš celou dobu tady, ty moje chudinko?“ Jo, teď jsem chudinka, ale kdo mě to chtěl ještě před chvilkou zabít? ČÍ JE TO VINA, ŽE JSEM TAM ZŮSTAL? Uraženě jsem okolo ní proplul a šel se pomazlit k velké holce.
Uplácela mě tyčinkami a jinými dobrůtkami celý den, a tak jsem jí v neděli večer odpustil tím, že jsem si k ní šel hajnout. A to jsem neměl dělat, páč ta potfora na mně šila hroznou boudu, ale to už je jiný příběh...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?