Ležel jsem zrovna pěkně na křesílku, páníčkové byli v trapu a Willard jako obvykle nacpanej k prasknutí, takže se vzmohl leda na hlasitý funění. Zkrátka měl jsem před sebou vyhlídky na báječný kočičí den strávený nejrozličnějšíma smyluplnýma činnostma od ohryzávání vlastních drápů přes napjaté sledování záclony na okně až po očuchávání Willardových oušek.
Najednou to ale na chodbě začalo lomozit, jako když jde páníček, ale zároveň tak, jako když nejde páníček. Radši jsem ani nešel nikoho vítat, abych se neztrapnil, a dobře jsem udělal. Páníček přišel i s cizíma dvounožcema, kteří se mi hnedka začali rozhlížet po ocelotáriu. Rozhodoval jsem se, jestli mám syčet, ale oni hnedka chytli prázdnou skříň a začali ji kamsi posouvat. Zaradoval jsem se, že se mi budou měnit prolejzačky v ocelotáriu, a blaženě jsem usnul. Páník s dvounožci se pak vrátili ještě několikrát, zalezl jsem si proto pod postel, aby mě nerušili, a chrupkal a chrupkal.
Zdálo se mi zrovna, že začala bouřka a neohrožený ocelot zalezl do skalní dutiny, aby si nezmáčel kožíšek. Venku zatím hřmělo a co chvíli bylo slyšet nebohé tvory, kteří se nestihli schovat, jak uhýbají před hromy a blesky. „Pozor! Vpravo! Jauvajs, měl jsem tam ruku!“ pokřikovali úzkostně. Zdálo se mi taky, že strašlivou bouřku využili pytláci, kteří se vydali na lov kočkovitých šelem. Slyšel jsem dupání měkkých tlapek, jak jim vyhlédnutá oběť zdrhala, netrvalo ale dlouho a zaklapla za ní dvířka klece. Chvíli bylo slyšet levhartí úpění, brzy ale pytláci odjeli a bouře se utišila.
Když jsem vylezl zpod postele a otevřel tlamu dokořán, abych si labužnicky zazíval, zůstal jsem v hrůze civět před sebe. Ocelotárium bylo prázdnější než můj žaludek. Žádné prolejzačky, žádné pelíšky, jen postel a dvě křesla. Jakmile mi čelisti zase sklaply, vydal jsem se do kuchyňského loviště. I tam bylo podezřele prázdno, a když jsem úzkostně zavyl, odpověděla mi jenom ozvěna. Moje strašlivá situace se ještě zhoršila ve chvíli, kdy do ocelotária vkročil páníček s přepravkou v ruce a začal se rozhlížet, čím by ji zaplnil. Protože jsem ve vyklizeném ocelotáriu nemohl kličkovat mezi nábytkem, brzy jsem se na svět díval přes mříže své přepravky. Páník mě odnesl do auta a odvezl pryč.
Brzo jsme dorazili do nového prostoru, který se mi vůbec nezamlouval. Tušil jsem, že tu číhá spousta nebezpečí, a vydal jsem se opatrně plížením vpřed. Cestou jsem hlasitě syčel, aby veškerým nepřátelům bylo nad slunce jasné, že jsem hotov je na místě rozcupovat. Než jsem prošel do největší místnosti, obezřetně jsem tam nejdřív strčil čenich a natáhnul pachy cizího místa. Dobře jsem udělal. V největší místnosti dlel totiž obrovský šedý kocour, který si vykračoval jak na promenádě a černého ocelota si vůbec nevšímal. Sotva se ke mně nevědomě přiblížil, zařval jsem, až mě to samotného polekalo. Šedivec leknutím odskočil a ukázalo se, že je to jenom Vilík. Hnedka jsme se šli očuchnout, poněvadž jsem potřeboval zjistit, jak pokročil s místním průzkumem a co je ještě potřeba prosyčet.
Vilík je pochopitelně trouba, takže si v neznámém teritoriu bezstarostně chodil a vůbec se nestaral o to, aby to tu zcela ovládnul. To já jsem záhy zjistil, že z největší místnosti vedou dřevěné schody nahoru, a že tam je skryt nepřítel. Pomalu jsem se tam proplížil (Will mě napjatě sledoval ze země), přikrčil se k zemi a pak na neustále sem tam šmejdícího soupeře hopsnul s úmyslem ho zardousit. „E,“ pravila panička, jak se lekla, cukla s sebou, praštila se zádama o snížený strop úložného prostoru, „áááá-úúú,“ dodala po té ráně a nechala ocelotovi ulovený hadr, se kterým tu ještě před chvílí vytírala.
Já jsem ale neměl čas věnovat se kořisti, protože jsem zjistil, že Will zatím dole loví mojí dávno ztracenou myšku, která se zřejmě našla při stěhování. Běžel jsem mu proto vyprášit kožich a myšku mu sebrat, jenže ten šedej nevděčník na mě začal syčet a vůbec se choval, jako by mu to tady patřilo. Rozhodl jsem se proto, že tenhle šelminec přenechám jemu a sám se vrátím do toho starého. Hopsnul jsem na kliku dveří z bytu a vydal se po schodech dolů právě tak rychle, abych paničce, která pospíchala za mnou, unikal jen o kousek. Když se mi zdálo, že za mnou zaostává, momentíček jsem na ní počkal a do poklusu jsem se dal až ve chvíli, kdy ke mně vztahovala ruce. Teprve když jsem visel na klice spodních dveří, které vedou z domu pryč, podařilo se paničce mě dostihnout a sundat z kliky.
Úpěl jsem pak v novém ocelotáriu, které se mi vůbec nelíbilo, až do noci. Dvounohá bezcitelnice se dokonce pokusila mě od zpívání odradit plesknutím hadrem, než se jí to ale povedlo, měla přes obličej krvavý šrám a před sebou nejsmutnějšího ocelota všech dob. Vilouš mezitím capkal kolem a vůbec se choval, jako že je ochotnej tady zůstat, pokud bude dostávat dvojitou porci granulí. Šel jsem proto plakat k páníčkovi. Skočil jsem mu na klín, pokoušel se mu vyrazit zuby otíráním hlavičky o bradu, přešlapoval jsem mu na břiše a rozhodoval se, jestli začnu i vrnět. Páníček se podíval kamsi vzhůru a pak pronesl památnou větu, kterou mi dočista spravil náladu: „Doufám, že mi ty hajzlíci nebudou po trámech lézt až nahoru do knihovny!“ Hnedka jsem věděl, že v knihovně budem s Willardem denně hlídkovat a žádný hajzlíky do ní nepustíme.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?