Slečna Dorotka Černá a proč je na světě.

Od té doby, co jsem moderní, nemám pomyšlení na koťátka, a ty nebudou.
Lovit umím moc dobře, hlavně hmyzáky a jednou jsem ulovila ptáčka, ale byl už trochu chcíplý. Určitě bych lovila skvěle myši, jenže u mě doma žádné nejsou, a tak si říkáte, proč jsem na světě?

Jsem na světě proto, aby moje člověčka mohla spát.

Večer, když si lehne a zhasne, počkám, až se začne pomalu propadat do spánku, a když už je na samém pomezí, kdy se začínají míchat myšlenky a sny, vyskočím na ní. Hlasitě předu, jak nejhlasitěji umím, a začnu pomalu přešlapávat. Člověčka už ví, že v tuhle chvíli si absolutně nepřeji, aby mě hladila. Hlazení rozptyluje a já se musím doopravdy moc soustředit. Dávám do tlapkování celou svou kočičí dušičku, pošlapuji pomalu, důsledně, vší svou vahou, celá se zaměřuji jen na zatínání drápků a jejich uvolnění, kočičí obličejíček mám přikrčený tou námahou a těžce zodpovědně šlapu a šlapu. Teprve po hodné chvíli si úlevou povzdychnu, složím tlapky pod sebe a položím si na ně hlavinku. Až teď se může dát člověčka do hlazení a já předu až se zalykám a olizuju jí ruce, až nakonec spokojeně usnu. Pravda, před tím už usínající člověčka je docela probuzená, ale když já spím, nesmí se už hýbat a může sama pomalu usínat, docela klidná, protože teprve teď je jasné, že všechno je úplně v pořádku.

Jsem na světě proto, aby se moje člověčka v noci nebála.

Však to sami znáte, ne? Jen se přiznejte. Váš dům známý a přátelský ve dne se v noci promění na cizí území. Někdy nepřátelské, plné cizích strašidelných bytostí, které lomozí, haraší, šustí a bouchají. Nedělá to topení, ani lednička, stupačky, nejde to od sousedů. Jsou to zvuky nočního domu. Zvuky všech zlých snů, které se vám od dětství zdály, zvuky zlých příběhů, které marně vyháníte z hlavy; i když jste dospělí už dávno, nemůžete se přestat soustředit na ten šramot a přemýšlet, odkud vychází. Od té doby, kdy spolu bydlíme, a ještě když se přistěhoval Mordechaj, se člověčka v noci nebojí. Jedno je totiž jisté. Všechny noční zvuky děláme my. Všechny návštěvy upozorňuje: "Ať v noci uslyšíš cokoli, jakkoli strašidelný, děsivý zvuk. Kroky, křik, pláč. I když ti to nepřijde vůbec možné, spi dál. To jsou kočky."

Jsem na světě proto, aby moje člověčka mohla ráno vstát.

V listopadu, a zvlášť v prosinci, ačkoli ani leden není výjimka, a když na to přijde, i v únoru, a ostatně včetně nevlídných jarních měsíců, i na konci léta, snad s výjimkou dvou, tří obzvlášť slunečných rán na přelomu května a června, je projevem nejvyššího osobního odhodlání, hraničícího až se zoufalou rezignací, vstát, obléknout se a cestou na MHD si v duchu zopakovat všechny nepříjemnosti, kterým nezbyde, než dnešní den čelit.
Člověčka ráno otevře dveře, na okně nad podestou sedím: malá černá kočička, hlavičku natočenou ke straně. Seskočím, otřu se jí o nohu, zamroukám pozdrav: "Kde je snídaně?" Člověčka se usmívá, pohladí mě. S kočičí láskou se dá každé ráno přečkat.

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama