Před časem se dvounožci rozhodli, že vezmou šelmy na chatu v horách. Nabrousil jsem si proto drápky a zhudebnil epos o ocelotím princi, který cestoval přes hory a doly a nakonec rozcupoval párek dvounožců. Epos měl osmašedesát zpěvů, takže mi vydržel po celou mnohahodinovou cestu.
Panička mě na cestu šoupla do Willardí přepravky, ačkoli Will ji má moc rád a dokáže v ní super kouzlo „z přepravky ven do patnácti sekund“, kvůli kterému jsme při minulém výletě museli každou chvíli zastavovat a lovit Willa po autě. V mojí přepravce se šedý David Coperfield natruc počůral, takže nám to v autě pěkně vonělo. Páníčka šelmí chování natolik nadchlo, že se zavázal nás na chatě nejen pustit ven, ale dokonce nás už nikdy nepustit dovnitř. Prorokoval nám smrt hlady a umrznutím, což jsem si vysvětlil tak, že budu moct lovit myšky a potulovat se venku. Ani Willa tím moc nezastrašil, protože ten hlady umírá pořád a díky svýmu kožichu, kterej pravděpodobně zdědil po nějakým britským pradědečkovi, by neumrznul ani na Sibiři.
Do hor jsme dorazili až za šera. Když panička nesla naše přepravky z auta do chaty, zvolili jsme s Willardem různé pozorovací strategie. Zatímco já jsem se posadil na přední mřížku, abych měl výhled, Will se uvelebil na zadní straně. Paničce se tudíž každá přepravka zhoupla v ruce úplně jiným směrem, což ji potěšilo ještě víc, než když jsme minule při přenášení uvnitř běhali.
Jakmile jsme byli uvnitř, provedl jsem rychloprůzkum chaty. Zjistil jsem, kde jsou schody na půdu, jak se otvírají kliky a kde bude ocelotí pelech. Co se mi ale vůbec nelíbilo, byl podivný pach ve vzduchu. Věděl jsem, že kromě páníčků přijeli ještě další dvounožci, větřil jsem ale nějakou zradu. A taky jo. S cizíma dvounožcema přilítlo do chaty i nevzhledný bílý zubotlamý stvoření, s jakým jsem v minulosti udělal nepěknou zkušenost v mém bývalém teritoriu. Jak zbystřilo ocelotího aristokrata, hnalo se k němu jak horda Tatarů. Nemeškal jsem a zdrhnul. Stejný nápad dostalo i jiné zvíře, takže jsme se s Willem shledali pod postelí.
Domníval jsem se, že dvounožci se na horské chatě budou věnovat obzvlášť neobvyklým činnostem, ale ukázalo se, že sem přijeli jen proto, aby mohli nosit kocoury z půdy dolů. V této dovolenkové aktivitě se činili natolik, že Willard nestihl spolykat několik rolí na půdě uložené skelné vaty, jak měl zřejmě v úmyslu.
Taky jsem si všiml, že páníček trpí strachem z vos a sršňů. Pro případ, že by snad v chatě měli svá hnízda, chopil se sirek, novin a třísek a v mžiku zvládl vytvořit uvnitř takové prostředí, že hasiči na opačné straně Krkonoš měli pohotovost. Sotva se za dvě hodinky chata vyvětrala z nejhoršího (přičemž se Will strachy počůral do peřin, a to dokonce dvakrát), udělalo se v ní docela teplo a sir Bertrand mohl zaujmout výhodné místo na rozpáleném plechu pod kamny, kde se pak po zbytek dovolené pozvolna opékal.
Willard, o kterém v kočičím podsvětí kolují zvěsti, že ho vychovala psí chůva Žofinka, se rozhodl blíže seznámit s nekočkovitým bílým tvorem, který neustále poskakoval kolem dvounožců a radostně rozkmital ocásek, kdykoli na něj ti bezvýznamní tvorové pohlédli. Seznamovat se bohužel chtělo i psisko, kteréžto se však chovalo zcela nevhodně, a místo aby tiše a nepozorovaně obcházelo kolem a sledovalo budoucího možného kámoše, rozběhlo se přímo proti němu a ještě u toho poskakovalo jak tajtrlík na pérkách. Budoucí možný kámoš v takových chvílích odkládal možné kámošení hodně do budoucna a zdrhal pod postel.
Za chvíli to ale Willovi nedalo a lezl zase ven, až si vydobyl pozici v rohu místnosti. Kdykoli se k němu štěkavec přiblížil s nejasným úmyslem, ohradil se Vilík zlověstným „to ssssi zzzzkusss!“ a bílé nožky odnesly zubatou tlamu zas o kousek dál. Třetí den už měl Will psíka vycvičeného. Očuchal mu čumáček, pak se naježil, prohnul, otočil k němu bokem a poskakoval tak, až se psisko dalo na ústup.
Bohužel tím Willovi strašně stouplo sebevědomí a do pelechu statečného ocelota začal vstupovat s psím pachem v kožichu a s nejapnými návrhy, abychom si hráli na pejska a kočičku. Pořvával na mě přitom „mňauf! mňauf!“, což mě nenechalo na pochybách, za jaké zvíře chce hrát on. Zhrozil jsem se, že Will po psích granulích (neboť tenhle otesánek nenechá žádnou misku nedotčenou) dočista zblbnul. Jen abych ho zachránil, navrhl jsem, že budem hrát mnohem tradičnější a důstojnější hru na kočku a na myš. Aby to bylo spravedlivé, nechal jsem Willa, aby si vybral sám podle barvy kožíšku, jestli chce být za ŠEDOU myš nebo za černého kocoura. Jakmile se rozhodnul, skočil jsem mu na hřbet, zahryzl se mu do krku a mírně ho přirdousil. Pištěl jako opravdová myš a já jsem měl radost, že místo napodobeniny psa mám zase kočičího kámoše, se kterým můžu pořádat báječný rvačky.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?