Zvěrolékař mezi nebem a zemí

„Vrrrr, nešahej mi na ouška! Vrrrrrrrrr, žádná špína tam není! A v té knížce taky žádné roztoče nehledej! A vůbec, copak jsem nějaký čuňátko, abych měl roztoče nebo špínu? Hele, uděláme dohodu, ty přestaneš řešit moje uši a já ti (možná) přestanu okusovat prsty. Jsi pro? Fajn, já půjdu k Bastienovi, ten má pro mne větší pochopení.“ Tak ten zrádce pochopení neměl. Jen co jsem si k němu lehl, tak mi začal čistit uši. Grrr. To je snad nějaká mánie nebo co, v týhle smečce! Co já jsem komu udělal, že mě takto trápí?

Moje dohoda s holkou padla následující večer. Přijel na návštěvu kluk a to, jak se ukázalo, nebylo dobré znamení. Když si k tomu připočítáte, pokud nejste slepí (a to já nejsem), hluší (to už vůbec nejsem) a vaše IQ nebublá (nebublám), že holka ráno přidělala dvířka na přepravku, tak vám z toho vyjde nepříjemnost. Bastucha si rychle spočítal dvě a dvě a zavile zavyl něco o trapiči se žihadlem a zmizel v tajemných zákoutích naší rezidence. Citlivka. Jak se zakrátko ukázalo, byl to moudrý tah. Jestli to bylo v plánu nebo to bylo proto, že se Bastien zdejchnul jak finance ve státní pokladně, nevím, ale do přepravky zavřeli mě. Ačkoliv jsem protestoval, a to velmi důrazně, důkladně a hlavně velmi hlasitě, vyrazili jsme na cestu.

Skončili jsme v zelené místnosti. Jen já a holka, kluk zůstal venku a připojil se k nám až později. Ta zelená místnost divně voněla. Byla to vůně mnoha koček, psů a dalších fluffy tvorů a mělo to ještě nějakou příměs. Jak jsem si později domyslel, byla to vůně vzdoru, strachu a nevěřícnosti. Ti moji dva člověci si ze mě celou dobu utahovali, že mám epesní kriminál a ještě k tomu vystlaný dekou. Po téhle nevkusné estrádě se otevřely dveře a holka mě vzala do další místnosti. A jé, tohle už znám, teda něco podobného. Byli jsme u veterináře. Když připočítám i holku, tak na mě byli čtyři.

Jako správný bojovník a vojevůdce vím, že někdy je lepší dát se na ústup. Dnes přežij a zítra bojuj. Zdekoval jsem se do zadní částí přepravky a zkoušel zenovou techniku neviditelnosti. Musím ještě cvičit, nezabralo to. Podle mě vytáhli za kůži na krku. Instinktu se nedá odolat, stalo se ze mne bezbranné, vytuhlé koťátko. Jakési satisfakce se mi dostalo v okamžiku vytažení, když jsem ucítil aroma rozplynutých dvounožců a to násobeno čtyřmi. Holka se rozpustila blahem a pýchou. Ordinací poletovaly vzdechy a pravdivá hlášení: „Bože, ten je nádhernej.“ „No ten je dokonalej a neodolatelnej.“ „Ale ono to tak rozkošně mňouká. On bude asi dost ukecanej, ne?“

Pan doktor si mě prohlédl a prohlásil, že ouška se mu zdají čistá. Otočil jsem se na holku a řekl jí, že jsem jí to přece říkal celou dobu, ale holka protestovala a prohlásila, že si na uši nedám šáhnout. Zatímco jsem činil holce, co to vykládá, tak na mne vet zákeřně zaútočil. Začal mi uchošťourem šťourat v uchu, pak se přesunul k mikroskopu. Mezitím začala sestřička zapisovat do počítače moje nacionále. Od počítače se ozývalo: „Jéé, on je markýz? A jakou mu mám napsat barvu?“ Než stačila holka vysvětlit, co tam má napsat a jak to je s tím mým titulem, ozval se vet od mikroskopu: „Napiš tam, že je to leopard.“ Nevím, který z nás dvou, jestli já nebo holka, jsme se víc dmuli pýchou, ale stačilo do nás šťouchnout a letěli jsme jak pouťové balónky. A někde mezi nebem a zemí se vznášel i vet, poctěn a okouzlen faktem, že má v ordinaci leoparda.

A co myslíte, byla to špína nebo roztoči? Samá voda. Ani jedno. Zánět to byl, kde se vzal, tu se vzal, já ho teda nevolal. Aby zas zmiznul pryč, musel jsem podstoupit právo útrpné. To sestávalo ze zákeřného odchytu MNE, zabalení MNE do deky, posměšných komentářů o tom, že vypadám jako žížalka a i se tak kroutím, nakapání MI do oušek a očí, páč bylo něco i v nich. Jo. Kapat mi do ušisek a očisek, to jo. Ale aby mi podala nejvíc léčebné, mým oblíbeným pedagogem chválené, růžové náplasti, to NE! Jsem sice rozeným optimistou, ale obávám se, že s výchovou holky budu mít ještě velmi mnoho práce!

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama