8. 1. 2010
Jsem přejícnej kocour. Nevím, proč nechce, abych byl. Přejícnej. Holka. Řekla, ať si jí nepřeju. No dobře. Jsem přejícnej kocour. Její přání splním. Nepřeju si jí. Přeju si ale, aby slíbila, co taky řekla. Řekla, že jen co vylezu, zažiju takové rodeo, jaké jsem ještě nezažil. Jsem natěšenej kocour. Mám rád nové zážitky. Zatím vyčkávám ve spisovně. Zatím netřeba, abych vylézal, protože holka není holka, ale datel. Datluje něco na té placce se čtvrečky, po které jsem před chvílí přešel a holku potom přešel humor, protože díky mému přechodu někam navždy odešlo něco, co prý psala tři hodiny a za hodinu to má odeslat.
12. 1. 2010
Jsem ve spisovně. Připravuji se na rozpracování spisu Opakování matka moudrosti. Nemohu psát hned. Musím počkat, až se oteplí. Náčiní. Psací. Moje. Použil jsem ho na zápis do bílého neposaného zápisníku, který napadl. Na terasu. Hned jak jsem ho uviděl, napadl mne. Nápad. Vyčkal jsem, až holka otevře dveře a hbitě jsem vletěl ven. Při vletu jsem musel lehce napadnout Tsunamissy, které také letělo. Nenapadlo mne, protože chtělo stihnout průlet, než holka zavře dveře. Vpadli jsme rovnou do bílého měkkého napadaného studena. Padalo na nás i seshora. Nepřekvapilo mne. Opakuje se to každý rok. Vepsal jsem do nepopsané plochy první úvahy a záznamy. Tsunamissy se tvářilo nepopsatelně. Snažilo se lovit padající bílou kořist. Zjevně nemohlo pochopit, že kořist se v tlamce promění ve vodu. Tsunamissy prskalo vodu a koukalo vyjeveně. Tss!Nechápu! Už zažilo zimu a sníh třikrát. Nevím, čemu se diví. Když se Tsunamissy dodivilo, začlo lítat kolem terasy. Lítalo jako divé. Podkluzovaly mu zadní hrabáky. Několikrát se klouzavě vyplesklo a v mém úhledném zápisníku nadělalo neúhledné šmouhy, záhadné obrazce a celkově si počínalo jako hromadná katastrofa. Začal jsem být nespokojenej kocour. Sněhobílý zápisek počmárán Tsunamissy. Kožich zabílen studenými bílými blechami. Nekoušou. Studí. Tlapky ozábnuty. Začal jsem se dožadovat návratu domů. Holka zrovna lovila. Tsunamissy. Zabarikádovalo se pod stromkem, který na terase trčí od vánoc. Holka řekla, že musím počkat. Že mne pustí, ale nejdřív ze mne omete sníh. Holka s hlavou, vraženou pod stromek a šátrající po Tsunamissy neviděla, že Kalassymita se šikovně ujala své role dveřníka. Otevřela prochladlému vědci dveře. Prochladlý vědec radostně vběhl do obýváku a skočil rovnou na stůl. Teprve tam mohutným otřepem odhodil sněhový příkrov. Nebylo ho málo. Sněhu. Bylo ho dost na to, aby se vydatně rozmístil po většině lejster, která měla holka na stole. Holce, vracející se s vzpouzejícím se Tsunamissy, se tak naskytl pohled na rozpíjející se ostrůvky původně černých písmenek a na mizející konec odsněženého chvostu již se globálně oteplujícího vědce, který čile směřoval ke spisovně za účelem rozehřátí psacího náčiní a sepsání výše zmíněného spisu.
14. 1. 2010
Pořád sněží. S Tsunamissy a Kalassymitou pořádáme na terase pravidelné zimní hry. Holka nám háže sněhové koule. Vrháme se za nimi a zanecháváme za sebou smykovou stopu. Tsunamissy se prohlásilo vrchním prohrnovačem. Hrne se sněhem. Když před sebe nahrne velkou hromadu, vycouvá, změní směr a hrne zas jinam. Holka řekla, že terasa vypadá jak krajina po výbuchu několika min. Nevim, jak to myslí. Jediné, co vybuchuje, je holka. Vybuchuje smíchy pokaždé, když mne zradí nevyzpytatelně kluzký povrch, dojde k podhrabu a následnému sjezdu terasy po břiše. Mém. Jí se to směje, když ji to nestudí.
17. 1. 2010
Sněží. Přestává to být zajímavé. Začíná ho být moc. Sněhu. Při dnešním vletu na terasu jsem se zabořil. Až po břicho. Zapadl jsem. Tlapky jsem vytahoval jen s námahou. Značnou. Zahájil jsem namáhavou autoevakuaci. Směr: dveře do obýváku. Situace byla vážná. Spousta sněhu kolem mne. Spousta sněhu seshora. A do toho holka. S hodnocením. Vzhledem k závažnosti situace nevhodným. Opravdu nevím, proč zrovna v kritických chvílích se musí smát a říkat něco o krásným mourovaným sněhuláčkovi.
22. 1. 2010 14.50
Jsem uraženej. Sněž...totiž kocour. Jsem hodně uraženej. Už jsem byl kdečím. A vším jsem byl rád. Ale sněžným kopytem nebudu. To přehnala. Holka. Jsem hodně uraženej a odmítám přihlédnout k polehčující okolnosti, že se do sněhu natvrdo natáhla díky nejmenovanému jedinci, který se jí přehnal pod nohama, zrovna když rovnováha nebyla její nejsilnější vlastností. Ve snaze nezašlápnout naději vědy a unikátních objevů to prostě neustála.
14.55
Jsem ve spisovně, nemluvím s ní a nezačnu, ani až si modřiny donatírá nějakým utrejchem z malé lékárničky a potom sáhne do velké bílé lékárničky, aby s pomocí růžových náplastí vyléčila závažné uraženiny, které mi způsobila neuváženým výrokem. Nic! Jsem uraženej! Kocour. Jsem hrdej! Kocour! Nenechám se zkorumpovat! Jsem vědec! Nejsem politik!
14.58
A kruci! Kruci! Podle čichového čidla holka chystá intenzivní léčbu! Přímo záchranný posilující obklad. Chce příkoří mi způsobené vyléčit kuřecím! Dokonce se sem blíží. S táckem. S táckem, plným léčivých přípravků. No. Jsem sice hrdej, ale když jde o zdraví, musí prostě ideály jít stranou.
(A kruci! Že bych nějakou tu kandidaturku přece jen zvážil? :-))) )
Piškot Pišutka v.t.
Foto: A všechny ty studené bílé blechy radostně odhodím v dál v obýváku.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?