Kdo lítá v žitě

Přátelé hazardéři, zdravím vás. Opět se hlásím z místa činu - nepoškozená a navrácená do svého původního teritoria. Bylo to o fousek, ale uznale musím prohlásit, že na mě nebylo zanecháno žádných následků, ačkoli by se dalo směle říct, že dvounožci páchali na moji mňausobu téměř trestnou činnost. Ale popořadě...

Všechno začalo onou malou kočičí celou, kterou, kamarádi, určitě všichni znáte. Jakmile se u nás doma na chodbě tahle věc objeví, zavelím povel ke zdekování se do úkrytů a do vteřiny není po gangu ani stopy. Budiž mi přičteno k dobru, že jsem se bránila usilovně a statečně. Naše dvounožka však použila hrubého násilí a já s Matějem jsme byli zavřeni každý do jednoho arestu. Byli jsme uloupeni před zraky našich pozbyvších kamarádů a odneseni do draka. Teda páníček tomu hrdě říká drak, já bych to nazvala kočičí mučírnou. Ale vždyť to taky znáte, kočičáci, vrní to jak deset kocouřů a stromy za oknem strašně rychle ubíhají. Dostala jsem strach, že mě zase vezou na to místo, kde mě minule uspali a pak mi nasadili ten nevkusný klobouk, takže jsem začala řvát a dobývat se přes mříže ven. Nikdo si mě nevšímal a tak jsem po pár minutách vyčerpaně usnula. Za hodinu začal vřískat Matýsek, který měl mnohem větší výdrž než já, ale zvuků, které vydával, jsem se děsila i já. Po nějaké době konečně dvounožci usoudili, že nemá cenu nás dál trápit a zastavili. Vynesli nás z draka ven a postavili kamsi na trávu... Přátelé, tam to vonělo!! Všude byly stromy a tráva a broučci a šišky. Všechno bylo nasáklý tou krásnou vůní, která ve mně probouzela hrozitánskou šelmu a tak jsem se opět začala dobývat ven. Pánička nás odnesla do nějakého pokoje, kde jsme museli čekat, než si pro nás přijde. Když se vrátila a podrbala nám kožíšky, pěkně jsem jí vynadala. Za nechutných připomínek „proboha, kdy už tu hubu zavřeš“ mi navlékala kolem krku a hrudníčku nějaké řemínky. Ty řemínky, kočičáci, byly na to, abych se nemohla volně pohybovat. Korunou všeho byla dlouhá šňůrka, jejíž konec držela v ruce dvounožkyně. Myslela jsem si o tom své, ale už jsem se nemohla dočkat, až vyrazím prozkoumat terén. Pak se přede mnou otevřely dveře a já vstoupila do ráje...
Pozor – támhle – šiška – prásk – komár – pozóóór – uuuf – kde? – útok! – do krytu!! Bože, já vám úplně vyšla ze cviku! Najednou kolem mě bylo takových věcí, že jsem myslela, že mi prdne v kouli. Co vteřina jsem cukala zrakem od jednoho místa k druhému, krčila jsem se a plazila a vůbec jsem byla vcelku vyplesklá, protože dvounožkyně na mě hleděla úzkostlivým zrakem. Chichí, a pak to přišlo! Uviděla jsem strom. Něco se mi vybavilo v mém mikroprocesoru, nožky mi samy od sebe začaly běhat a hup, byla jsem nahoře. Pak rychle dolů a hup na další. Šmahem dolů a hup na břízu. Běhala jsem ze stromu na strom jako veverka. Pánička se musela určitě bát, abych jí neodskákala po stromech někam za plot, protože mě vzala zpátky do pokoje. Potom udělala to samé s Matějem a ten mi vyprávěl: „Hele kočko, byl to nářez. Dvounožka mě hodila do gala a já si vykráčel, abych číhnul vokolí. Mňouk jsem na to a byl jsem tuhej. Vždyť je to pár let, co jsem dělal frajera před vesnickejma číčama. Čeknul jsem plot a měl děsnej zájem ho přelízt a vzít čáru, ale najednou se tráva v poli začala vlnit. Málem jsem se pomňoukal! V poli běhal šílenej borec. Urval jsem ty řetezy, který mě škrtily a běžel, co mi flusky stačily. Tsss, si piš, že jsem se nebál. Jen jsem chtěl před páničkou zamachrovat.“
Takhle to šlo dva dny a dvě noci. Párkrát za den nás vzali ven na obhlídku. Pak jsem byla už taková frajerka, že jsem prošla celé teritorium podél plotu. Je pravda, že když jsem spatřila velkou zlou kočku, ztuhla jsem jak pivní pěna. Jinak nám to ale dvounožci zařídili skvěle. V pokoji byla palanda a my si s Matějem zabrali tu horní. Co bylo horší, že dvounožci byli pořád venku, takže jsme měli trochu strach, jestli na nás nezapomněli, jestli nás tam nenechají, jestli nepřijde bubák... Logicky jsme tedy každou návštěvu vítali nadstandardním vrněním, třením, slintáním a smutnýma očima, aby nám oběť už neunikla. Všechny oběti nás pak před dvounožkou chválily, jak strašně mazlivé kočičky jsme a že to nikdy nezažily (blá blá). Cha! To ale nevěděli, co jsme pak udělali s páničkou. Když přišla v noci spát, měli jsme děsnou radost, že nás nenechala napospas osudu. Matěj ukořistil její ruku a já se nalepila k obličeji. Asi po patnácti minutách zuřivého líbání, kousání, olizování, otírání a extatického vzrušení se nás zeptala, jestli jsme si jí nespletli s šantou kočičí, a když jsem o to zuřivěji pokračovali v otírání, sprostě nás vyhodila a zakuklila se do spacáku. Nevadí, mysleli jsme si, přijde páníček a ten má tvrdé spaní...
Minula neděle a my se po poslední procházce vydali opět drakem, směr domů. Kožíšky nám voněly po trávě a po hlíně, po jehličí a pavučinách a taky po kouři z ohně. Byli jsme smradlaví, ale šťastní. Šťastní, že jedeme domů. Do bytu. Ke gauči a čistým podlahám. Nějak jsme s Matějem usoudili, že číhání po venku je sice fajn, ale že nejsme žádní zálesáci a úplně bude stačit, když nám pánička propříště otevře navečer okno...

A jelikož jsem plná pocitů a dojmů, blemcám si o tom doma s dvounožkou od rána do večera... Jaké bylo mé překvapení, když pak po několika hodinách potichu utrousila „proboha, když už tu hubu zavřeš“ ... Tssss! Tak čauky mňauky.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama