Kapitola 1. Nitě a kočimpiáda

Ik-ik-ik, (tak jsem zase tady,)
a víte, že to tady vůbec neni špatný? Ty stromečky, zahrádka a maminka s rodinou mi pořád občas ještě trochu chybí, ale každej den toho zažívám tolik novýho, že kočka skoro zapomíná na jedno pro druhý. Ty dvě obrovský dvounohý kočky, co si mě sem přivedly, jsou docela hodný, vůbec se teď nemusim starat o jídlo, neni mi horko ani zima, pořád se se mnou někdo mazlí a o zábavu mám taky postaráno. Já vám povim, takový věci, co tady dostávám k papání, to jsou teda dobroty, to jsem nikdy neviděla.
Kdybych měla mluvit sama za sebe, tak to škrabadýlko, co mi sem daly, by mohlo bejt určitě větší, ale moc místa tady neni. Taky nechápu, proč jim tak strašně vadí, když se tu prohánim po policích a pinkám si s různejma věcma, co tam najdu. Dyť je to děsná švanda, jak to všecko padá přes stůl a židli až na podlahu, kde se to ještě chvilku vrtí a kutálí. Stejně tak mi připadá, že si zbytečně moc zakládaji na těch tkaničkách od bot a na tom ručníku, co jim visí na háčku na tý velký skříni. Tam bych jinak asi těžko vyskočila, tak velká přecejen zatim nejsem, tak ho používám jako horolezecký lano.
Naštěstí brzo pochopili, že ta skříň je to nejvyšší místo v pokoji a že tam mám, jak se to jen říká? Pocit jistoty a bezpečí? Každopádně je tam nejlepší výhled. Páni, ten strop je vysokej tři metry sedmdesát. To už je něco. Takže si ručníky přemístili jinam a já tu mám svůj osobní, šplhací. Soustředěně na něm opakovanými odrazy vytvářím dlouhou, předlouhou skobu, dokud se ručník nerozškubne vedví. Na kočimpijských hrách 2008 chci rozhodně vyhrát zlatou medaili za šplh po látce. A hlavně jsem si už od začátku předsevzala, že ač jsem kočka bytová, chci mít trošku namakáno. Pořádně namakáno.
A dneska jsem objevila další věc, která mě naplnila čirým štěstím, jaký dokáže cítit jen hravý, rozverný koťátko, který má ještě celej život před sebou. Oni jim tu na ty kasárenský postele dávaji jako přehozy takový chlupatý deky. Samozřejmě, ze začátku to pro mě byl prostě jen obrovskej látkovej obdélník, na kterým se dobře spalo a do kterýho se nádherně zatínaly drápky. Jenže já jsem zanedlouho zjistila, že na okrajích se to místama trošku třepí. A pak už jen stačilo zatáhnout, držet ten konec provázku v tlamičce a začít dovádivě cupitat po pokoji. Jůůů, metr, dva metry, tři metry, tak teď už chápu, co ty pavoučky tak baví na tahání těch vlákýnek. Paráda. A když mě tenhle provázek přestane připadat atraktivní, vyrvu si jinej.
No, to jsem si mohla myslet. Hned tu začnou jak zběsilý pobíhat s nůžkama a to, co jsem si pracně vytahala, mi vyhazujou do koše. Cože? Vidim dobře? Oni dokonce ty deky vezmou a jdou je vrátit. Moji práci, na který jsem dva dny dřela až do úmoru. Ty nový, co zrovna přinesli, to už nějak neni ono. Ale jo, ono to pujde, jen to chce víc zabrat. Postupně se mi snaží vysvětlit, že hrát se dá i jinak, že tahání nití neni jediná věc, který bych se přes den mohla věnovat. Fajn. Pokorně toho nechávám, dělám, že to chápu, dokonce předstírám lehce omluvnou formu souhlasu. Mazlím se. Nevrním, protože to neumím.
Do našeho pokojíčku zvolna proniká soumrak. Na všechny padá lehká ospalost, i mně se po plný mističce jemnejch kuřecích kousků v omáčce klíží očka. Víčko od pet lahve, se kterým jsem si před chvilkou hrála, vrhá na linoleu dlouhej neostrej stín. Ty dvě velký kočky už asi usnuly. Rozhostil se ve mně skoro nebeskej pocit štěstí, že jsem tady, že je mi dobře, že tu máme jeden druhýho, že bejt koťátko neni vůbec špatná věc. Tiše vyskočim na postel a po chvilce přešlapování se opatrně zavrtám do jamky, která se tu udělala na peřině v podkolení jedný z těch dvounohejch. Mám je ráda. Teď maličko vrnim, ale oni to už neslyší. Těsně před tim, než se i já propadnu do snů, mi hlavou probleskne, že tu vyměněnou deku, tu jim stejně ještě spočítám.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama