Tak to jsem já

Oou, óuu,
(zdravím všechny čtenáře kočičích deníčků na Modrém kocouřovi,)
jsem samec. Jsem pořádnej samec. To jen, aby si třeba někdo nemyslel, že když je mi teprve něco přes rok a že když už mě stačili potupně zbavit nepopiratelných atributů mého kocouřství, že je ze mě nějaká líná kastrovaná princeznička. Já jsem prostě byl a vždycky budu samec. Samozřejmě, že se to o mně obecně ví, to co vám tady zdůrazňuju, to není nějaká moje utkvělá představa, kterou bych se snad potřeboval autoritativně prosazovat, to je prostě fakt.
Když se na mě jednou byla podívat chovatelka z mojí domovské stanice a viděla mě, jak se ležérně rozvaluju na kuchyňském podnose, povídala, že vypadám jako srnec, jen začít porcovat. S tím porcováním, to jsem nějak nepochopil,
o čem je řeč, já mám od narození ušlechtileckou imunitu, což stručně řečeno znamená, že jsem nedotknutelný. Ale s tím srncem, to se mi docela zalíbilo, srnec je nejspíš nějaké velké, ztepilé a krásné zvíře, navíc tohle slovo zní tak hezky, že jsem na to začal i slyšet.
Vzhledem k tomu, že mám prokazatelně značné výstavní předpoklady, jednou se ze mě stane evropský šampion. Až k tomu dojde, poznáte to jednoduše, budu se před jménem honosit titulem EC. Takže budu EC Samec, případně EC Srnec, nebo EC Chlapec, jak je libo. Protože zatím ještě dorůstám, jsem spíš EC Kolouch, ale to nevadí. Když mi pro můj ostentativní nezájem o potravu a další věci, o kterých si myslí, že by mě měly upoutat, přezdívají EC Blbec, to už mi trošku vadí, jenže se mnou jen tak něco nehne. Předstírám, že to považuju za roztomilé. Drobná vada na kráse by se tu snad mohla objevit v tom, že jako kastrát Evropský šampion nikdy nebudu, ale tyhle starosti si odmítám připouštět.
Na všechna tahle pojmenování si mí dvounozí spolubydlící vymysleli řadu variací, zkratek, zdrobnělin a dalších pitomin, například mi kvůli mému oduševnělému inteligentnímu pohledu říkali pan docent, ale to už je naštěstí přešlo, ono jim celkově nic moc dlouho nevydrží, o tom bych vám mohl vyprávět. Když z mého vznešeného jména Goro Goldy nevím jak udělali korýše, to už mě trošku dohřálo, s těmi mám společná snad jedině kusadla, ale ať si ráčí posloužit. Tfuj.
Ať už si na mě vymyslí cokoliv, faktem zůstává, že jsem okouzlující krémovo-stříbřitě mramorovaný mainský mývalí kocour, se vším, co k tomuhle plemenu patří. Narodil jsem se v chovatelské stanici Sudden Blazing v Praze a dětství jsem prožil v nespoutaném dovádění se svými bratříčky a sestřičkami, něžně jsem svými kusadélky a drápky zpracovával maminku, ujídal ostatním z mističek a nechával v sobě naplno zažehnutý plamínek zvědavosti. Jméno Goro mi původně připadlo proto, že jsem se oproti ostatním sourozencům z vrhu jevil dost světle až bíle.
V chovatelské stanici samozřejmě není nic zvláštního, když se na vás chodí dívat spousta cizích lidí, přijdou, posedí, odejdou a postupně vás starších ubývá a mladších přibývá, někdo dokonce zůstane natrvalo. Když v půlce léta přišla holka s klukem, ze kterých jsem identifikoval pach dvou dalších kastrovaných koček, podle srsti mourovatých, v nejlepších letech, nespatřoval jsem v tom nic zvláštního, snad jen, že se po mém Goráriu pohybovali s větší opatrností než ostatní a při kontaktu se zbytkem smečky používali
o něco víc rukou. To jsem zpočátku nemínil tolerovat a držel jsem se v proxemické zóně typu dobře vidět a nebýt otlapkáván, ale to peříčko, co drželi v ruce, to mě... hmmm... to mě... raf ho, potvoru.
No, dobře, byl jsem kotě a to mě snad poněkud omlouvá, že jsem jim za chvilku nestoudně šplhal po kalhotách a sukních a posléze vedle nich vyčerpaně omdlel na gauči. Občas si mě pohladili a mezi klasickým drndáním o zbytečnostech jako je krmení, záchody, nějaký výstavy, další dvě kočky, "To jako ty jejich?!", fontány, okenní sítě, vodítka, různý papíry a nějaká dovolená jsem dost často zaslech svoje jméno. Nepřikládal jsem tomu dvakrát váhu, neměli s sebou ani žádnou přenosku, a že by si mě jen tak odnesli v náručí, to bych se na to podíval. Nakonec se ukázalo, že moje obavy jsou bezpředmětné, protože po několika dalších pokusech o sbližování zase odešli.
Asi tak po měsíci se objevili znovu a kromě oboustranného předávání nějakých papírů se to od té minulé návštěvi moc nelišilo. Znovu se zmiňovali o nějaké dovolené, s úsměvem tvrdili, že v následujících patnácti letech bude zřejmě poslední, a pak zase odjeli. Mých bratříčků a sestřiček z vrhu zatím ubývalo, až jsem nakonec zůstal s maminkou sám. Ne že by mi to nějak vadilo, mezi tím se narodili mladší koťátka a já se ochotně zhostil role staršího bratříčka, kterému nic není svaté.
Jednou takhle při pondělku, myslím, že 28. září, mě dopoledne panička naložila do přenosky a vyrazila se mnou někam autem. Myslel jsem, že jedeme k veterináři, tam už jsem párkrát byl, takže jsem si z toho nic nedělal, i když jsem moc nechápal, proč tam jedu sám a proč se mnou bere tolik věcí. Než jsem se stačil vzpamatovat, už se mnou jela nějakým nehorázně smrdutým panelákovým výtahem a v zápětí mě za doprovodu tý holky s klukem vypustila do naprosto cizího bytu, kde na mě okamžitě začaly nepřátelsky civět dvě dospělý kočky.
Připadalo mi, že se bojí víc než já a docela mě to pobavilo. V klídku jsem si svoje teritorium prošel, páni, tady se to bude běhat. Vyzkoušel jsem měkkost všech pelíšků, došel si prohrábnout všechny záchůdky, napil se ze všech mističek a ty dvě kočky jenom nevěřícně chodili za mnou a vypadaly tak konsternovaně, že se nezmohly ani na žádnej větší protest. Moje suverenita zřejmě zaskočila i ty dva, stejně jako mojí chovatelku. Až po čase přišli na to, že tohle je způsob, jakým řekou života proplouvám. Nezastírám, že mě to přece jen trošku unavilo, navíc stejně přišel čas mojí polední siesty. Takže jsem se spokojeně natáááhnul a řekl si, že všechny náležitosti, související s přestěhováním, nebude jistě problém vyřešit, dejme tomu někdy odpoledne. Dobrou noc.

Foto: Já ve dvanáctém týdnu

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama