Úvod - část první aneb Jak jsem ke kočkám přišla

Dlouho jsem váhala, zda začít psát nebo ne. Zpočátku jsem chtěla, aby si i Ládík vedl svůj deníček a seznámil vás, případné čtenáře, s kočičím životem u nás. Ale on je celkem lenivý a pohodlný kocourek a tak Ládíkův deníček nebude pravým kočičím deníčkem, jak zde bývá zvykem. Budu psát sama a chci vám povyprávět svůj životní příběh, do kterého kočky vstoupily náhle a nečekaně. Někteří z vás možná budou kroutit hlavou, někteří si možná pomyslí ledacos. Zmíním se i o své mamince i o svém manželovi, protože oba v tomto kočičím příběhu hrají podstatnou roli.

Úvod chci také věnovat naší první kočce Pepíně, která si nás našla sama, ostatně tak jako většina našich současných kočičích kluků a holek, a která nesmírně obohatila můj život a která ve mně probudila lásku ke kočkám.
Nebylo-li by Pepíny, nebylo by ani Ládíka s Matýskem a ani ostatních.

Celý můj dosavadní život s kočkama je celkem složitý a mně samotné už některé události splývají. Těžko se mně vybavují v mysli v pořadí tak, jak se odehrávaly.

V roce 1992 jsme se s manželem přistěhovali do městské části v Brně, kdy byly zahrady a chaty, ale kde se také bydlelo. S kočkama to tu bylo jako na venkově. Někteří měli kočky vlastní, ale pečováno o ně bylo mnohokrát nevalně, a tak zde vznikaly i bezprizorní skupiny koček, které krmili někteří kočkomilní chataři.

V té době jsem o kočkách nic nevěděla a ani mě kočky nezajímaly. Jako městské dítě jsem jezdila k babičce na venkov a tam jsem viděla, že kočky jsou všude, střídají se každým rokem, koťata se různě zabíjela, v lepším případě se koťata ponechávala přirozené selekci. Podotýkám, že toto odbočení se týká 60. a 70. let minulého století. Takže mě, s mým žádným povědomím o kočkách, množství koček v širším okolí našeho domu nepřipadalo nijak divné. Například sousedé ob jeden pozemek měli v té době 9 nebo 10 volně žijících koček a kocourů. Tito měli zajištěnou alespoň stravu a minimální péči a později, díky soudnosti dcery sousedů, došlo i na kastrace.

Ale vrátím se do roku 1992. Manželovi v tomto roce selhaly ledviny a dojížděl 3x týdně na dialýzu. Minimálně z tohoto důvodu nás pořízení vlastního zvířete ani ve snu nenapadlo. (Jenom moje maminka si prosadila pár králíků, když přeci trávy bylo všude kolem plno.) Kočky v okolí nás, až na občasné hlasité námluvy, nijak neobtěžovaly a tím pádem nás ani nezajímaly.

Tak to šlo až do začátku roku 1997, kdy sousedka-zahrádkářka od naproti (ta paní, co později našla Matýska s Ládíkem v popelnici) onemocněla a na čas přestala chodit několikrát do týdne s proviantem pro kočky, které se zdržovaly na její zahradě. O některé se možná postarali jiní, některé se snad postaraly samy o sebe, některé asi i zašly, ale do zahrady k nám začala docházet spávat jedna bílomourinka, které paní říkala Pepína. Kočka to byla celkem pohledná, ale hubená, a jak jsme později zjistili, úplně bezzubá. Vždy, když se probudila, dlouho seděla a asi (dnes už to vím docela jistě) moc prosila o jídlo. Nějaký čas jsme odolávali, i chuděru odháněli, až mojí mamince došla trpělivost a začala Pepínu krmit. Krmila ji sice stylem, jak se krmilo dříve, ale Pepína nebyla vybíravá, i když neměla zuby, jedla dobře, spravila se a za maminkou začala chodit jako pejsek. Později jsme se od sousedky dozvěděli, že Pepína měla v roce 1997 určitě 14 ne-li 15 roků.

Ale já jsem stále odolávala a manžel, v té době pátý rok na dialýze, byl strávený nemocí, nerudný a bez zájmu o cokoliv.

Přišel duben 1997 a Pepína byla evidentně březí. A právě v dubnu přišel ten den - DEN D. Datum si pamatuji zcela přesně, bylo to 22. dubna 1997. Toho dne jsme byly já a maminka na zahradě ve skleníku, u kterého jsme měli ještě po zimě otýpky slámy. Stojíme ve skleníku a maminka jen tak mimochodem povídá: "Chceš vidět, jak se rodí koťátka?" Otočím hlavu a vidím Pepínu na otýpce slámy s prvním, ještě neošetřeným, kotětem. Jak by také, když Pepína neměla zuby.

A já, já, která o kočkách věděla sotva to, že byly, jsou a budou a že se jim k jídlu dává něco zbytků od stolu nebo maximálně tak rohlík rozmočený v mléce, jsem začala rodit koťata. Vzala jsem doma, co bylo po ruce - nůžky, nit, ručníky a během dvou hodin se narodilo s mojí pomocí 5 koťat. Ošetřená jsem je vrátila k Pepíně do pelíšku, vytvořeného z přepravky vystlané senem, a odnesla do seníku, který jsme měli na zahradě.

Koťatům jsme s maminkou daly jména Otík, Béďa, Jeník, Vašík a Jaruška.
A tak se 22. dubna 1997 přihodilo, že jsem se z ničeho nic rázem stala majitelkou 6 koček.

Foto: Pepína v roce 1997

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama