Novinky... novinky

Už je to pěkně dávno, co jsem slíbila pokračování našich kočičin. Je to tak dlouho, že naše někdejší kulišárny jsou již zastíněny novými. Takže vlastně ani nevím, kde začít. Původně jsem chtěla referovat ještě o loňských vánocích, protože to byly nezapomenutelné události. Ale po té dlouhé době, co jsem se odmlčela, jejich barvy pořádně vybledly. Proto už dnes nikoho nenadchnou naše horolezecké výkony na vánočním stromečku, ani ta skutečnost, že se nám za trojité poražení stromku podařilo utěšeně porozbíjet většinu baněk, ba i drahé skleněné andělíčky, co byli... chloubou naší paničky. Ale co, stejně si je slepila (teda aspoň kousky, které dohledala, nutno říct, že z některých zbyl jenom šrot).
Takže, milé kočičí čtenářstvo, aby bylo jasno, proč toto neodpustitelné prodlení v našich referencích: měla to na svědomí jedna zvláštní událost ve světě lidí. Bylo to narození vnučky našich domácích opatrovatelů. A to je ten průšvih pro nás, malé kočičí dámy. To byly samé návštěvy “ťuťu a ňuňu“ – a na nás se prostě zapomínalo. My s Čertinkou jsme to řešily po svém a každá jinak. Já jsem ztrácela spoustu času marným lísáním k paničce (uznávám dnes, milé kočičáctvo, že jsem se chovala dočista pod kočičí úroveň, což mě dnes velice mrzí – a za co se upřímně stydím), ale Čertinka zachovala kočičí hrdost a dekorum a vyřešila to naprostým nezájmem o komunikaci s výjimkou žrádla (přeci kvůli tomu neumřeme hlady, né?). Vždycky si někam zalezla a se zamroukáním „tak si mě hledejte“ odolávala veškerému volání a hledání, až už panička nabývala dojmu, že vypadla z okna, a v úplně nejvyšším stavu zoufalosti otevřela některou z těch nejchutnějších masových kapsiček, tak se Čertinka odněkud líně vysoukala a laskavě se k té dobrotě zrychlujícím se tanečním krokem dostavila. Ale i to zrychlení mělo jenom jeden důvod – a tím jsem já, Očenko, protože hrozilo, že budu u misky dřív. Já už jsem se tomuto chování naučila taky. Přeci nejsem hloupé kotě, abych nepochopila, že to přinese veliký užitek. Mám na to svou metodu. Na rozdíl od Čertinky se nechávám zavřít do skříní. Ale nemyslete si, že přiběhnu na první zavolání. Obvykle tam totiž navíc slastně usnu a zapomenu na původní účel takové skrývačky. Poté, co se probudím a zjistím, že hledací akce už proběhla neúspěšně, teda že jsem nereagovala ani na opakované otevření skříně, dojde mi že bych tam taky mohla zůstat hlady hodně dlouho, začnu se dobývat ven. Snad mě někdo zavčas uslyší...! Většinou to skončí dobře, ale při opouštění skrýše si musím pospíšit, protože to už bývá panička nažhavená vzteky, že mě tam předtím už hledala a já se neozvala, že by mě přetáhla čímkoliv, co bude mít po ruce. A navíc musím vyslechnout pořádnou „hubovou“. Milí kočičáci, život je někdy opravdu těžký...
A všechny tyto peripetie musíme vydržet skrz to lidské škvrně, které nám nestojí skoro ani za pohled. I když... já už předstírám zájem, abych si mohla občas vyzkoušet ten zajímavý pelíšek s ohrádkou, po které se tak krásně provozuje kaskadérská chůze. Je to skoro tak dobré jako balancování na balkonovém zábradlí, kterým stále ještě úspěšně vytáčím naši paničku! Z postýlky té malé holky, která zatím vykřikuje jenom neartikulované zvuky, mě panička vždycky žene „sviňským krokem“, ale já využívám každou nestřeženou chvilku. A představte si, že to švrně na mě hledí a začalo se mi smát... No toto, to je událost. Rozhodla jsem se, že na rozdíl od odtažité Čertinky, ji vezmu na milost. Ale, jak říká panička, každý dobrý skutek musí být poprávu vzápětí potrestán, to jsem si dala. Po přiblížení se k tomu stvoření za šišlání paničky střídavě na mne a na tu malou: „čiči“ a „podívejse, to je kočička“ (jako kdyby nevěděla, jak se jmenuji), a „udělej malá“ jsem se neprozřetelně neopatrně přiblížila a... v tom mě to svoření chňaplo za kožich na zádech, že jsem jenom vyprskla bolestí, a než jsem stihla utéct, ubylo mi pár chlupů. No jak teď budu vypadat, jeden aby se styděl vylézt na zábradlí!
A pak si něco začínejte s nevyzpytatelnými mrňousy!!! To mám za svou dobrotu. Ještě dnes se mi Čertinka za rohem posmívá, a když si chci u ní zblízka zdřímnout, zahání mě syčením a vrčením s významem “já ti to říkala, nemáš dolejzat!“ Ale, já vyzrála aspoň na ni. Za to, že mi nadává, kradu jí misku s obsahem kapsičky, aby se nemohla nažrat dřív než já. Jak se přiblíží k misce, odtáhnu ji packou a začnu baštit já, chachacha... To je jenom malinká pomsta za tu nekolegiálnost.
Tak příště, chlupatí bráškové a sestřičky! Vaše mourovatá, zelenooká kámoška Očenka

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama