Úvod - část třetí, jak to bylo s Pepínou dál aneb Naposledy o našich kočkách, co byly

Pepína byla zvláštní kočka. Když měla koťata, měla je jen jednou do roka. Jeník, z jejího u nás prvního vrhu, chodil mámu sát ještě jako půlroční klacek, už dávno měl druhé zuby, a Pepíně ještě stále teklo mléko.
V roce 1998 Pepína koťata neměla a neměla je ani Jaruška, které byl rok. U Pepíny jsem to přikládala jejímu stáří, u Jarušky jejímu mládí. Dnes jsem
přesvědčená, že obě musely koťata v ranném stádiu potratit a zřejmě ne jednou.

V roce 1999 měla Pepína jenom jedno kotě - černobílého kocourka Fandu, Fandíka. Narodil se 10. srpna 1999. Protože se narodil tak pozdě a brzy začala zima a byl sám, stal se Fanda naší prvním opravdovým domácím kocourem. Ven jsme ho nepouštěli, on ani zájem neměl. Byl krásný, byl velký, byl kastrovaný, ale byl nadměrně štíhlý a (tenkrát mě to nepřišlo) byl bledý. V říjnu 2001 u Fandíka propukla akutní forma FELV a pro stav neslučitelný se životem jsme ho s velkou bolestí dne 6. listopadu 2001 na VFU v Brně nechali uspat.

Na začátku roku 2000 jsme Pepínu chtěli nechat vykastrovat. Pro její prokazatelně vysoký věk a chronickou rýmu, kterou trpěla, nám to veterináři odmítli, ale nabídli nám elegantní a konečné řešení tenkrát za 200,- Kč.
Tak se stalo, že se 12. dubna 2000 narodil bílomourek Jarda a mourinka Tonička. Dnes jsme ráda, že kastrace neproběhla, protože oba se stali absolutními miláčky mého muže, který se mezitím naprosto zotavil. Jarda s Toničkou se narodili do krásného jara a léta 2000. Zůstali venkovní, protože si to tak přáli. V bytě jsme je neudrželi, bylo vidět, jak jsou nešťastní.

Tonička zahynula rukou zákeřného kočičího vraha - jednoho souseda, 6. května 2005. Ten den jsme ji viděli naposledy. Podrobnosti si raději nechám pro sebe, je to nejsmutnější kapitola mého kočičího života a já jsem v sobě objevila dosud nepoznanou vlastnost, a to vlastnost jménem nenávist. Bohužel.

Jarda zemřel doma v noci z neděle na pondělí 2. února 2009, pravděpodobně na oběhové selhání. Dopoledne v neděli 1. února byl plný síly, večer došel domů, špatně dýchal, byl promodralý a zanedlouho zemřel. Bylo mu skoro 9 let.

Poté, co Pepína odchovala Jardu s Toničkou, jsme byli bezradní, jak s Pepínou dál. Další koťata jsme už v žádném případě nechtěli a už tehdy jsem věděla, že další porod by pro ni mohl mít fatální následky, o koťatech ani nemluvím. Pomohla nám náhoda. Manžel se při své práci seznámil s jednou brněnskou chovatelkou nejmenovaného plemene a ta mu nabídla antikoncepci, kterou používala sama pro své chovné kočky. Byly to tablety z humánní medicíny. Pepíně stačila 1/2 tablety podaná vždy v lednu a koťata po zbytek života neměla. Nerada se k tomu přiznávám, ale jsem tolik proklínané kočičí antikoncepci vděčná, prodloužila Pepíně život ještě téměř o čtyři roky.

Pepína byla na svůj věk stále bystrá, užívala si kočičího důchodu. V létě se ráda vyhřívala na sluníčku. Celé zimy trávila u okna, nebo ve svém pelíšku ve vytápěné místnosti, kterou jsme pro ni připravili. Sice hůř jedla, v důsledku chronické rýmy ztratila čich. V posledních dvou letech jsem ji často krmila. S vyměšováním problémy neměla. Ač celoživotně venkovní kočka, v zimě v místnosti chodila vzorně do svého záchodku.

Pepína zemřela doma 26. července 2004 na rakovinu ve věku 21, možná 22 let. Asi v roce 2002 se Pepíně na uchu udělala malá bradavička, která sem tam krvácela, a plíživě se zvětšovala. Veterinář konstatoval zhoubný nádor a opět nám bylo nabídnuto konečné řešení. Odmítli jsme a Pepína žila ještě dva roky.

Díky Pepíně jsem já, moje maminka i můj manžel naprosto podlehli těmto úžasným stvořením. Poznala jsem, jak krásná a jak citlivá jsou to zvířata a jak moc, šíleně moc jsou kočky ohroženy nemocemi a některými lidmi. Také jsem poznala, jakou láskou a jakou vděčností umí kočky trochu péče oplácet.

Doteď jsem psala pouze o našich vlastních kočkách. Přitoulaných se v té době vystřídalo hodně, opravdu hodně. Na všechny si už ani sama nedokážu vzpomenout. Kočky cítily kočky a hlavně cítily jídlo, které se u nás vždycky našlo.
Někteří se zdrželi krátce, někteří déle. Kocoury jsme nechávali být, ale kočky jsme od roku 2002 nechávali kastrovat. U dvou absolutně nepolapitelných plašanek nám opět pomohla antikoncepce, kterou v syrovém hovězím s chutí snědly. Populaci toulavých koček u nás se nám tak podařilo udržet na únosné míře, ale nedůležitější bylo, že se nerodila nová a nová, nechěná a nešťastná koťata.

A příště doufám, už jen o našich živých, současných kamarádech, kteří si nás vesměs sami našli. O našich klucích a holkách, které já, můj muž i moje maminka, které bude příští rok 70 let, milujeme a kteří se stali smyslem našich životů.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama