Kapitola druhá a třetí - Matýsek a Ládík (bratři z popelnice) aneb "Paní, pojďte prosím sem, něco jsem vám přinesla"

Jak jsme k Matýskovi a k Ládíkovi přišli, je napsáno v Ládíkově stránce ve Zlaté knize.

2. srpna 2003 je přinesla sousedka v nákupní tašce, našla je u domu v popelnici. Sama si je nechat nemohla, tak skončili u nás. Matýsek s Ládíkem byla malá, velmi malá zanedbaná koťatka, plná především všemožných parazitů.
Paní nás takovým nadělením více než zaskočila.

V té době jsme měli svoje venkovní kocoury Jendu, Béďu a Jardu, venkovní kočku Toničku, starou Pepínu a nemocnou Jiřinku. Navíc jsme krmili čtyři přitoulané kočky a myslím sva kocoury.

Matýska s Ládíkem jsme si domů vzít nemohli, opravdu nemohli, a naši jedinou volnou místost, jak již bylo zmíněno, obývala Pepína s Jiřinkou, i když Pepína jěště i léto 2003 trávila převážně venku.

Koťata jsme od paní vzali, byla zoufalá, ale co s nimi? Bylo teplé léto a tak (jak je mně to dnes trapné napsat) bratři z popelnice skončili v králíkárně, která měla 6 kotců na dvě patra. Na obranu musím říct, že dřevěná králíkárna byla úplně zánovní, s chovem králíků jsme již před lety skončili. V jednom kotci jsme jim udělali "príma bejvák" a s každým týdnem jsem probourali jednu příčku, takže ke konci pobytu v králíkárně, měli kluci celkem slušný dvoupatrový domek. Rozhodli jsme se, že kluky dáme do kupy a pak se jim pokusíme najít nový domov. Ani jména jsme jim nedali, ty dostali až později. Zpočátku jsme jim říkali Kudla s Kudlíkem, Kudla byl Matýsek, Kudlík byl Ládík.

Na to, jak byli zanedbaní, byli strašně hodní, zvyklí na lidský kontakt, vůbec nemňoukali a všechny naše procedury snášeli pokorně. Dodnes nepochopím, kde se mohli narodit, tak šíleně moc hodní a tak začervení, zablešení a zasvrabení.
Kluky jsme postupně zbavili všech parazitů, přes to, kolik škrkavek z nich vyšlo, s obrovskou chutí baštili a rychle rostli. Vetrinární prohlídka dopadla dobře, kluci byli naprosto zdraví, pouze Ládík byl trochu anemický v důsledku silného zablešení. V této souvislosti se musím zmínit o jedné věci, na kterou když si dnes vzpomenu, běhá mně mráz po zádech. Blech měli, že bylo vidět, jak jim rejdí v kožichu. Na Frontline byli malí, Ládík neměl ani 60 dkg. A tak jsem je sice jen zlehka, ale přece, natřela Disuzilem, ano, tím původním starým Difusilem. Blechy začaly po desítkách, ne-li po stovkách opadávat a utíkat. O mnoho let později, když jsem se právě zde dočetla, co jsem jim mohla způsobit, mě obcházely mdloby.

Po čtyřech týdnech karantény v králíkárně jsme kluky poprvé nechali naočkovat a vylepili inzeráty u veterinářů, v obchodech a podali inzerát v brněnském inzertním časopise. Dnes jsem ráda, že bez jakékoliv odezvy. V druhé půce září se celkem citelně ochladilo. Kudla s Kudlíkem dostali svá jména Matýsek a Ládík a stěhovali se k Pepíně a Jiřince do kočičárny, jak jsme místnosti začali říkat.
Pepína tentokrát žádné city neprojevila a koťata jí byla naprosto lhostejná, zato Jiřinka kdyby mohla, asi by se svlékla z kožichu. Bylo jí to ale málo platné, Matýsek s Ládíkem, kocouří vejrostci si z ničeho nic nedělali. Zvětšil se jim prostor a řádili tak, jak to umí všechna zdravá a hravá koťata.

Přišel prosinec 2003 a na kluky přišla puberta jak se patří. Ládík začal o vánocích klasicky značkovat, tam kapka na zdi, tam kapka na skříni. Matýsek zase začátkem ledna 2004 začal na všechno čůrat. Vrcholem bylo, když několikrát načůral Pepíně do pelíšku, přímo když v něm spala. Bylo rozhodnuto a 17. ledna 2004 chlapci jeli.

Přišlo jaro roku 2004, kluci už na nás byli hodně fixovaní, tak jsme je pomalu začali pouštět ven. Ohromně se jim to líbilo, vše bylo nové, vše bylo potřeba prozkoumat. Tak se z nich stali kastrovaní kocouři napůl venkovní. Dny trávili v zahradě, zdržovali se poblíž, netoulali se. Na noc chodili bez vyjímky spát do kočičárny. Za den byli tak znavení, že odpoledne nebo k večeru, podle ročního období, se sami dostavili, pojedli a usnuli. Od jara do podzimu hodně lovili, myší, hrabošů a hryzců byl vždy dostatek. Ládík byl specialista na krtky. Vždy jsem ho viděla, jak hrdě běží s hlavou v záklonu a vláčí macka krtka. Většinou mu byl živý odebrán, jedno léto jsem do svahu do lesa odnesla v kbelíku více než 10 krtků.

Dnes, protože se mnohé změnilo, Matýsek s Ládíkem už netráví celé dny bez dozoru. Chodí ven volně, ale pouze když jsem doma já, nebo když je doma moje maminka spolu s mým manželem.

Matýsek s Ládíkem jsou opravdu naši zlatí hoši, i když Matýsek je velký raubíř a s nikým se dvakrát nemaže.

Letos, odhaduji v červnu, měli bratři z popelnice 7 let.

Foto: To jsme byli dvouletí - podzim 2005.
(Jako malá koťátka Matýska s Ládíkem vyfocená nemám, neměli jsme v úmyslu si je ponechat a já nechtěla mít ani vzpomínky. První foto v kočkoalbu je z vánoc 2003, kdy si manžel nadělil první digitální foťák).

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama