Mezihra aneb Rok 2005 všechno změnil

To co bude napsáno dále, jsem původně ani psát nechtěla. Ale pokud bych se o té smutné události z roku 2005 nezmínila, moje vyprávění by asi nedávalo smysl.
V roce 2004 se kromě toho, že zemřela naše milovaná Pepína, celkem nic neudálo. Koncem roku 2004 se úplně odjinud, v zadní části naší zahrady, začaly občas objevovat dvě bílorezavé kočičky, ale to je další a jiný příběh.

Přišlo jaro roku 2005, na které do smrti nezapomenu. Tehdy jsme měli stále své venkovní kocoury Jeníka, Béďu, Jardu a kočku Toničku. Jiřinka chodila na vodítku na procházky. Matýsek, Ládík a Emil trávili dny na zahradě, v noci spali pod zámkem. V té době jsme krmili (někdy my, někdy sousedka, co našla bratry) kastrovanou Punčošku, maminku naší Jiřinky a její kamarádku, také kastrovanou kočku, které jsme říkali Teta. Dále kocoura Vilíka, bratra Jiřinky, a šílenou, divokou Bobinu, která byla pod antikoncepcí. A ještě na naší zahradě přebýval přitoulaný, dlouhosrstý kocour pojmenovaný Chlup-Chloupek.

A stalo se, bylo to na přelomu dubna a května 2005, že se během jediného měsíce ztratili naše Tonička, Punčoška, Teta, Vilík a Bobina, a navíc se ze sousedství ztratili 2 kočky a 3 kocouři.

Začala jsem tušit, že je zle. Venkovní kocoury Jeníka, Béďu, Jardu a Chlupa jsem musela ponechat osudu a jen se bát, že i oni nepřijdou. Ale Matýskovi, Ládíkovi a Emilovi nastaly horší časy.

Měla jsem v nose. Krutá náhoda tomu chtěla, abych vše odhalila. Bratry i Emila jsme pouštěli ven jen po chvílích, jak byl čas je hlídat. Jeden květnový den se Emil vzdálil a asi hodinu a půl se neukázal. Znervózněla jsem a ihned ho začala hledat. Vše jsem prolezla a u jednoho plotu jsem v dálce slyšela šustění v trávě a kočičí nářek.

Emil byl chycen hlavou v oku z ocelového lanka, nastraženého mezi dírou v plotě a větvičkou lískového keře. To jsem ovšem zjistila, až jsem lezla přes ploty k onomu místu. Byla jsem doma sama, musela jsem se vrátit pro kleště, abych mohla Emila odstřihnout.

Emil bez úhony přežil, horší to bylo se mnou. Kousance na rukou se zahojily o hodně rychleji, než šrámy na duši. Jen ještě dodám, že ostuda v okolí byla veliká a tím toto pro mě nejsmutnější kočičí období opustím.

Jeník, Béďa, Jarda i Chlup žili dále a dále žila i poslední zbývající kočka sousedů Verunka, ta mimochodem žije dodnes. Matýsek, Ládík a Emil už nebyli volní jako ptáci, soustavně byli pod dozorem a bylo to na nich znát.

Pak nám pomohla náhoda. Majitelé přímo sousedící parcely zestárli a už neměli sílu obdělávat zahradu. Jejich mladí zájem neměli. Tak se stalo, že jsme na podzim roku 2005 koupili sousední pozemek, na kterém stál malý, starší domek o dvou místnostech, se zasklenou verandou, s podkrovím, se sociálním zařízením a s plynovým ústředním topením.

Konec této smutné kapitoly bych chtěla věnovat Chlupovi-Chloupkovi. Přitoulal se snad někdy v roce 2003, už ani nevím. Byl douhosrstý, černý s bílou náprsenkou a s bílými tlapkami, pravděpodobně kříženec norské nebo sibiřské kočky. Později jsme zjistili, že už nebyl nejmladší a že byl kastrovaný. Kromě jídla nic nevyžadoval, nechal se pohladit, ale moc o to nestál.

Chlup kočičí pogrom v roce 2005 přežil, rakovinu ne. Protože na něm bylo vidět, že chřadne, byl od 2. ledna do 6. dubna 2006 prvním obyvatelem verandy našeho kočičího domku. 6. dubna 2006 jsme Chloupka nechali uspat pro rozsáhlý zhoubný nádor v dutině ústní, který ten den začal masivně krvácet a už mu nebylo pomoci.

Foto: Punčoška, maminka naší Jiřinky - jedna z obětí roku 2005

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama