Cesta

Jak už jsem mnohokrát napsal, jsem nejraději doma. Také bych chtěl mít doma svou přítulkyni. Ta však teskní po mém bráchovi. Brácha sice neteskní, ale co by pro nás neudělal. Hledali jsme tedy kompromis. Já do toho moc mluvit nemohl, neb ti dva dvounožci jednali za mými zády. Na bráchu jsem se však také těšil.

Trochu jsem doufal, že zase začne něco soptit a letadla nepoletí. Trochu jsem zoufal, když jsem viděl nešťastně šťastnou přitulkyni. Přítulkyně byla velmi neposedná, pořád se o něco strachovala... Přeměřovala mojí přenosnou kabelu a vzdychala. Vzala mě k veterináři a zoufala.

Nakonec vytáhla tu svou tašku, do které se tak rád schovávám, a začalo balení kůží a dárků. Věděl jsem, že budu sbalen také, proto jsem tentokrát do brašny nezalézal.

Pak najednou bylo vše uklizeno, kytky odneseny... a zazvonil zvonec.

Byl to brácha. Tedy ne můj. Byl to brácha přítulkyně, můj strýc. Pomohl nám s taškami do auta a vyrazili jsme do Němec.

Cesta byla fajn, já si občas mňouknul a najednou jsme byli na letišti. Viděl jsem, jak se přítulkyně třese. Bála se, aby odbavení dobře dopadlo, abych nemusel do nákladového prostoru. Já jsem nevěděl, čeho se mám bát, a tak jsem se bál jen tak.

Představte si, ani nechtěli vidět můj cestovní pas. Dokonce nikdo nepřeměřoval mojí kabelu. Super. Přítulkyně si oddychla, rozloučila se s bráchou a vydali jsme se do neznáma. Dostal jsem jakousi tabletku. Modrou. Prý na uklidnění. Pak se to najednou začalo hemžit samými dvounožci. Venku byl ohromný pták. Dvounožci mu říkají letadlo. My jsme mu vlezli do břicha a za chvíli jsme se nesli do výšin. Mňoukl jsem si trochu vystrašeně, a tak si mě přítulkyně dala s přepravkou na klín. Byla zima, dostali jsme deku a pak jsem chvílemi spal a chvílemi si zoufal. Cesta byla dlouhá, předlouhá. Skoro pět hodin.

Když jsme přistáli, byl jsem strašně unavený. Čekali jsme na tašku a pak už se objevil brácha s Maruškou. Kočičáci, já byl tak vyřízený. Sedli jsme do auta a to jsem se začal škrábat ven. Přítulkyně si mě vyndala a dala na klín. Měl jsem tlamku dokořán a třásl jsem se. Nechtěl jsem pít, nechtěl jsem vůbec nic... Přitulkyně mě trochu pocákala vodou a stále mi něco uklidňujícího říkala. Konečně jsme přijeli domů. Tedy domů k bráchovi a Marušce. Já jsem zalezl pod postel. Měl jsem toho dost.

Máme s přítulkyní svůj pokojík. Nejraději sedávám na stole a sleduji dění v bytě. Jsem nadšen z okna. To vede na terasu a já se dveřmi zase mohu dostat domů. Prý nesmím do ložnice. Ale oknem jsem to zvládl. Je to fajn prolejzačka.

Zatím se tu se vším seznamuji a hlavně poslouchám zvuky. Je jich tu v domě hodně a já se v nich ještě moc neorientuji. Snad si tu zvyknu. Ale domů do Maxíkova se rozhodně vrátíme.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama