Zdravím, kočičí přátelé,
jak už psala ségra, od Valtic uběhl už nějaký ten pátek. Můj kožíšek doznal letních změn asi dva měsíce před tím Kaččiným, tak jsem už byl na krmiččiny výlevy ohledně bezprizorních chlupů poletujících po našem království zvyklý. Navíc jsem měl i jiné starosti - na začátku července na mě bylo spácháno násilí. Byl jsem odchycen, uvězněn a unesen k vetovi, a nakonec ještě opuštěn. Nevím přesně, co všechno mi vet provedl, protože si pamatuji jen jednu vosu, po které jsem usnul, a druhou, která mě probudila. Bylo mi divně (aby nedošlo k omylu, neměl jsem strach, ten já nemám nikdy, byl jsem jen poněkud znepokojen). Byl jsem zrazený, zřejmě i zraněný a opuštěný. Byl jsem tam celý den, jak usuzuji z toho, že mě unesli ráno a znovu se objevili, až když se stíny prodlužovaly. Nezaznamenal jsem ani náznak omluvy, chovali se, jako by se nic nestalo, ignoranti. Konečně jsem byl zase doma, tak honem smýt ze sebe ten nemocniční puch... jedna tlapka, druhá tlapka, ouška, záda, jedna nožka, druhá nožka, mezi nožkama ... no moment, co to je? Jednak to začíná bolet, druhak mi tu něco chybí!!! Jsem eunuch!
Ti zrádci! Jsem uražen a znechucen jejich podlostí, už nikdy s nimi nepromluvím. No večeři si dám, přece se kvůli nim nebudu sám trápit hlady. Krmička mě chce pohladit – prohnu páteř jako had a zmizím z jejího dosahu. To víš, že jo, nemluvím! Ráno očekává modrý pruhovaný budíček ... nic, nemluvím! Během dne to na mě několikrát zkouší, ale má smůlu. Večer se servíruje masíčko, mňam, dám si rád, ale stejně nemluvím! Druhý den ráno to ještě zkouší s mazlením, ale jsem jako skála! Vzdává to, vyhrál jsem, přes den se nevnucují a tváří se zkroušeně, hurááá! No jo, ale k večeru mi je už smutno. Chtěl jsem potrestat je, ne sebe. Večer zkusmo vyskočím za nimi do postele – krmička se ani nehne, jen na mě smutně kouká. Nahodím motory na tichý chod a se zvednutým chvostíkem elegantně přikráčím a otřu se jí tváří o tvář. Váhavě mě pohladí a tak přidám otáčky. Krmička hladí a mě už se vůbec nechce být uražený, zavrtám jí čumáček pod bradu a vrním a vrním. Moc jsi mi chyběl, ty můj modrý kocourku, už tě nikdy nikde nenechám, říká. Já vím, vrním jí po bradou, už mi to nikdy nedělej a zapomeneme na to, jo?
Co se týče ostravské výstavy, to byla taky zrada, ale nebylo to tak zlé. Sobotu jsem vynechal úplně, neděle byla Kristiánkův triumf, i když to tak zezačátku nevypadalo. Když se na mě vrhly ty dvě fúrie s pudrem, řval jsem jako lev a tvářil se jako bůh smrti, ale nebylo mi to nic platné. Byl jsem unesen na posuzovací stůl. Posuzovatel na mě vrhnul jeden pohled, následně zabodl zrak do krmičky a rozčileně se jí zeptal, proč proboha tak krásného kocoura (to jako mě) kastrovali, když by strčil do kapsy většinu těch chovných! Krmička rozpačitě cosi blekotala o podmínkách v kupní smlouvě, což posuzovatele uklidnilo, ale u mě už stačil nasbírat body – jednak za to, jaký má skvělý postřeh :-), druhak za to, jak tu moji trapičku parádně sepsul. Předvedl jsem Kristiánka aristokrata a milostivě mu dovolil, aby mě posoudil. Byl nadšen, chválil a chválil, jen měl připomínku k poněkud větším ouškám – no a co, aspoň líp slyším. Můj konkurent pro jistotu vůbec nedorazil. Bych ho stejně převálcoval. Nakonec jsem si z BIS odnesl pohárek a obohatil tak sbírku, kterou založila Kačka. Jsem prostě dobrej.
Tak zatím, váš Kristiánek
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?