Francouzské hodokvasy

Je opravdu málo věcí, které mě dokáží rozrušit natolik, že jde stranou má přirozená a bystrá inteligence. Já renesanční kocour (záclonolezec, tatér, válečný hrdina, operní pěvec, politický vyjednavač, atd.) se proměním v divoké zvíře, hnané nejnižšími pudy, ve chvíli, kdy ucítím vůni plné misky jídla. Už jen zvuk misky pokládané na kuchyňskou linku, aby mi holka připravila hostinu, mě dohání k šílenství. Jakmile uslyším ten nejkrásnější zvuk, ten laškující cinkot misek, klesne mi IQ na 4 (reaguji jen na světlo a zvuk) a stane se ze mne přísavka přítulná, křížená se svíjejícím se hadem a paviánem uřvaným. Veden primitivním pudem se malé holce ovíjím okolo nohou ve snaze popohnat její hlemýždí tempo. (Šmarjáááá, musí se s tím tak plácat? Při jídle nejsem estét, nemusí to modelovat do tvaru myšky! Ať dělá nebo vyhynu, a to musíte uznat, že by byla děsná škoda pro kocouřstvo a lidstvo.)

Když nereaguje na hlasové povely, tak moje instinkty použijí taktiku „Anakonda“, čímž se tělo uvede do rychlých rotací a jako anakonda začne svírat svou oběť. Onehdá, když se holka pokusila smrtícímu útoku uniknout úkrokem stranou, se jí podařil ukázkový let šutru z velké výšky. Jo, jo, před hladovým IQ4 není úniku. V takových chvílích si nevšímám huhlání holky o nějakém puntíkatým vrahounkovi a přecházím na poslední stupeň. Poslední stupeň je „šavlový tanec“. Ten se praktikuje stylem: Nedáš? Dostaneš. Dostaneš šavličky do lýtek. Kuchyní se nese obvykle dvoje bolestné zavytí. Holčino: Ty nenažranče, drápky néééééé! A moje NavÁÁÁÁÁÁÁLLLLLLL MÁÁÁÁÁM HLÁÁÁÁÁÁÁD! Je až neuvěřitelné, jak je holka nepoučitelná. Pokaždé si tohle kolečko musíme dát. Stejně pokaždé to holka projede na plné čáře a já s plným bříškem jsem jasný vítěz.

Z nějakého mně nepochopitelného důvodu mi holky říkají Kyselino. To nechápu, jak na to přišly. Jsem vcelku čistotný kocour a ani myčka nádobí by nevyblýskala tu misku tak dočista jako já. Dokonce já nebožáček, hlady týraný, musím uklízet nedojedené jídlo po Bastienovi. Malá holka to vždy s radostí kvituje, že mne nemít, tak se Bastula i nají. Často má o mne takový strach, že mi v úklidu jeho misky násilně brání. Misku přede mnou schovává nebo mě odnáší v náručí a přitom moc dobře ví, že nošení v náručí fakt nemusím, to je přece pro malá mimina a já jsem velkej chlap!!! A přitom nechápu, proč to holka tak hrotí? Když se rozhodnu vymýt Bastulovu misku, tak ten při odsunu od korýtka, teda misky, brblá: „Praskni, Otesánku!“ Přitom kromě mne a jeho tam nikdo není. Občas mám o něho vážně strach. V jeho věku by to mohla být už senilita a nebo ten Němec, co furt schovává věci, ačkoliv nevím, jak by se sem k nám mohl dostat.

A pak je tu samozřejmě otázka kranulí. Řeknu vám, já být Bastula a nemít hlad, tak je asi radši nejím. Né, že bych je neměl rád, ale holka u toho děsně hýká. Bastula si v klidu žvýká, chroupe. Já ho při tom láskyplně zahřívám. Nejdříve vlastním zadečkem hřeju jeho zadeček. Pak svým vlastním zadečkem a bříškem mu zahřívám zádíčka. I na jeho krční páteř myslím a prdelkou mu jí udržuju v teple. Ocáskem mu krček obmotám. No a celou tuhle zateplovací scénu ničí holčino hýkání a chrochtání. S ní si fakt někdy přijdu jak návštěvník v ZOO, který kouká na nepovedený genetický experiment.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama