Ahoj kočičáci,
možná jste si někteří všimli, že jsem se dost dlouho neozval. Ale až vám povím, co se u nás dělo, pochopíte, že jsem měl úplně jiné starosti.
Představte si to: poté, co jsem provedl pár odvetných akcí na podložce v koupelně (psal jsem o tom předminule), došel můj obslužný personál k názoru, že jsem určitě frustrovaný, protože si se mnou málo hrají (mezi námi, hráli si až moc, zvlášť někteří. Spát se v tom občas nedalo!). Nebo taky možná, že jsem si je trochu moc rozmazlil a přestalo jim, zmlsancům, stačit, co mají. Nebo možná... no prostě, jednoho krásného dne se u nás doma objevil nový kočičí záchod. Fajn, pomyslel jsem si, aspoň to nebudu mít z některých míst tak daleko. To je dost, že je to napadlo! Potom přišly další misky na žrádlo, na docela jiném místě než ty dosavadní, a to už jsem znejistěl. Na bufetovou službu jsem si přece nestěžoval! No a pak se vám najednou zavřely jedny dveře uprostřed mého výběhu – dvounožci tomu říkají byt – a za nimi... nebudete tomu věřit, ale já tam cítil kočku! Cizí kočku v MÉM revíru! Jasně, že jsem se od těch dveří celý den ani nehnul, ale věřili byste tomu? Dvounožci mě za ně nepustili! A to i když jsem jasně slyšel tenké mňoukání a někteří dvojnožci tam vydávali takové ty ťuťunuňu zvuky, na které jsem měl zatím výhradní právo JÁ!
Druhý den k večeru to konečně donesli do obýváku. Bylo to mrňavé, zrzavé, jasně kotěcí a PRSKALO to na mě! A ježilo se to a vůbec se to tvářilo, jako by mu ten byt patřil! Jasně, že jsem to odkázal do patřičných mezí, ale rozcupovat mě to nenechali. Pokaždé, když už to vypadalo, že ten drzý mrňous bude bradou vzhůru, chytili mě. A když šli spát, zavřeli nás každého jinam. Fuj!
Tak to pokračovalo asi týden, a postupně jsem musel uznat, že prcek – mimochodem taky kocour – není tak úplně k zahození. Rozhodně to není žádný poseroutka, a to já zas umím ocenit. Pak se dá taky docela dobře použít jako kořist, jako myš, jako boxovací pytel a jako obětní beránek (to tenkrát, když jsme spolu shodili to rádio v kuchyni). A navíc, když ono to tehdy v bytě tak hezky vonělo... jako kdysi doma u mámy... že se mi pak už ani moc nechtělo to mrně rozškubat na kusy. Nevím přesně, co to bylo, ale zaslechl jsem Velkou, jak si pochvalovala, že jí veterinář s tím felivejem dobře poradil. Že by nějaká droga?
Co mě ale štve, že s příchodem kotěte skončila blažená éra mých ofrků nad jídlem, kterými jsem tak skvěle držel Velkou v šachu: Zrzek totiž žere jako nezavřený, a tak mi nezbývá, než se krmit taky, protože jinak by mi to snědl. Fuj! Ale celkem vzato, není to úplně k zahození, že jsme teď dva. Ty honičky, ty šplhačky, ty rvačky... jo, už jsme spolu za ty asi dva nebo tři měsíce něco zažili. Ale o tom až příště.
Čauky mňauky, váš Denny
(i v zastoupení svého nového parťáka Dannyho Amira z Guaragaru)
Foto: Vidíte to? Takhle se na mě ježil, když mě prvně uviděl, drzoun zrzoun!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?