Kocouří vzpomínky: Co se dělo dál (aneb výcvik dvounožců)

Po počátečním šoku ze ztráty domova jsme se s bráchou rychle rozkoukali v tom novém. Rostli jsme jako z vody, a stejně rychle jsme zdokonalovali svoje kocouří dovednosti, uzpůsobené novým podmínkám. A začali s výcvikem dvounožců. Zakrátko jsme vyskočili už skoro kamkoliv. Všude jsme taky strkali své něžné zvědavé čumáčky a tlapky, což naše dvounohé konzervootvírače přimělo k nebývalé péči o pořádek a čistotu. A kompletní reorganizaci příbytku. Vázičky, keramika, a vše, co bylo možné rozbít či rozlít, zmizelo z poliček za skleněná dvířka skříněk, květiny a bylinky postupně zmizely úplně, záclony a závěsy byly zkráceny o rozškubané části, nerozžužlané boty přemístěny do nového botníku, okna zabezpečena proti šikovným tlapičkám. Atakdále. Jednou jsem zaslechl, jak mamka komusi se smíchem říká, že nikdy neměla v kuchyni tak prázdnou, uklizenou linku... To je asi pravda, zvlášť od "Velké sirupové kalamity" na jaře roku 2005 si nepamatuju, že by v kuchyni na lince bylo během mamčiny nepřítomnosti cokoliv – krom občasného chlupatého návštěvníka, chci říct mě. Ok, tak i bráchy.
Dvounožci nám zpočátku říkali všelijak. Byli jsme raubíři, chuligáni, sluníčka chlupatý, partyzáni, berušky, berušci, bestie, čumáčci, koumáci, opice, piráti... mno, měli v tom prostě guláš. A pořád říkali, že nám jména vymyslí až podle toho, jak se vybarvíme.
Že jsme se ale barvili :-) Můj kukulatý brácha nakonec dostal jméno Kulíšek. Hlavní jméno. Taky je to Kukulínek, Kukačka, Kulich, Kulišák, Kuku a tak podobně. Prý že dělá samé kulišárny a je vykukutálený. Já jsem se vybarvil do Gorildy, prý proto, že jsem nabušený kocouří svalovec (s tím souhlasím, mačo jsem tu široko daleko jen já). Mamka mě ale něžně a láskyplně oslovuje Gogoušku nebo Gogo. Vrkám jí za to do ouška. I teď už půjdu zavrkat, aby si nemyslela, že pro samé spisování nemám čas na mazlení... Tak zase příště, kočičáci.

Gogoušek

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama