Týrání zvířátek

Původně jsem měla v plánu psát deníček s jiným tématem, ale byla jsem dnes svědkem ukrutného týrání zvířátek, tentokrát jsem tedy nebyla objetí já, ale stejně o tom musím napsat. Doufám, že se to tak dozví co nejvíce dvounožců i čtvernožců a tato hrůza se již nikdy nebude opakovat. Když jsem si dneska chystala ťapičky k psaní, vypnula mi panička notebooka, vzala si mojí čtyřnohou kamarádku Trejsinku a zavřela se s ní v koupelně. Okamžitě jsem seběhla ke dveřím ke koupelně a začala na ně zoufale mňoukat. Dveře se ale neotevíraly. Bylo to zvláštní. Vždycky, když jsem potřebovala otevřít nějaké dveře mňoukala jsem na ně tak dlouho, dokud neposlechly a neotevřely se. Tyhle dveře ale neposlouchaly. Napadlo mě, že by mohly poslechnout na jiné mňoukací heslo. Tak jsem zvýšila mňoukací tón a zesílila ho o několik decibelů. Zabralo to. Dveře se otevřely a za nimi se mi naskytl příšerný pohled. Trejsinka vypadala podivně. Měla děsně vyděšená kukadla a také se jí o dost zvětšila. No a celkově se Trejsinka nějak zmenšila. Očichala jsem jí a ucítila vodu a výrazný pach mokrých chloupků. Tlapkla jsem na ní a mé obavy se potvrdily, tlapičku jsem měla úplně mokrou. Nejhorší na tom všem bylo, že se nad ní skláněla panička. Moje panička a takhle týrat nebohé zvířátko? Obcházela jsem paničku a pozorovala, co dělá. Držela nad Trejsinkou zvláštní lesklou věc, ze které pršelo. To muselo být moc nepříjemné. Nikdy bych nechtěla takhle moc zmoknout. Když déšť ustal, panička Trejsinku začala drbat a hladit. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale neuvěřitelné bylo, že na Trejsince začala růst jakási bílá pěna. To jsem už opravdu nemohla dál snášet. Nevydržela jsem to a vší silou jsem se zakousla paničce do ruky a pak i do nohy. Panička srandovně vyjekla, ale zafungovalo to. Po chvilce se už Trejsinka sušila o vše, co bylo po tlapce. Byla tak moc šťastná, že jsem jí zachránila a vysvobodila z paniččiných spárů. Lítaly jsme spolu po obýváku a zacákaly naprosto všecko. Panička se najednou začala natahovat i po mně, ale já jí obratem utekla a zalezla pod sedačku. Při představě, že by mi provedla to samé, se mi zježily všecky chloupky co mám a samy se mi vytáhly drápky. Panička mě sice přesvědčovala, že mi nic takového provést nechce, ale věřte jí po tom všem, co jsem na vlastní oči viděla. Když to panička vzdala, zůstaly jsme v obýváku s Trejsinkou samy a proto, že jsme po tom všem byly strašně utahané, usnuly jsme. Byla jsem ráda, že to tak dobře dopadlo. To jsem ale netušila, že ta hrůza bude mít ještě pokračování.
Ani nevím, jak dlouho jsme spaly, ale když panička znovu přišla, byla už Trejsinka úplně suchá. Panička jí opět popadla a opět s ní kamsi odešla. Mě, nejkrásnějšího, nejroztomilejšího a nejúžasnějšího zvířátka na světě si ani nevšimla. Teď už mě začalo štvát i to, že si panička hledí víc Trejsinky než mě. A tak jsem vyrazila za nimi. Dveře byly naštěstí otevřené. Panička seděla na zemi, měla v ruce zajímavou lesklou věcičku, kterou když šmejdila po Trejsince, odpadávaly z ní kusy chloupků. Zase jsem chtěla zasáhnout, ale ty chloupky byly všude... musela jsem je honit, chytat a požvejkat a pak plivat všude po bytě. Byla to zábava. Chlupy lítaly snad úplně všude. Zanedlouho jsem si ale vzpomněla, že jsem chtěla zachránit Trejsinku. Tak jsem začala paničce brát tu lesklou věcičku. V jednu chvíli jí dokonce odložila na zem a tak jsem jí mohla nepozorovaně uklidit tak, aby jí už nenašla a nemohla dál Trejsince ubližovat. Jenomže to jsem paničku podcenila. Vzala si jinou, větší, vrčící věcičku a zase jí šmejdila po chudáčkovi pejskovi a to se stejným efektem jako s předešlou, mnou uschovanou věcičkou. Povím vám, byl to tak nepříjemný zvuk, že jsem raději vzala packy na ramena. Tedy ne pro to, že bych se snad bála, ale bylo to nepříjemné pro má ušlechtilá ouška. Když ten příšerný zvuk ustal, okamžitě jsem vyrazila ukřičený stroječek zakousnout. Hryzala jsem a hryzala, ale panička mi ho vzala a on okamžitě začal křičet. Při rychlém úprku jsem zavadila o černý ocásek, který vedl od věcičky do zdi a hle, přestal křičet. Sice začala křičet panička, ale to mi nevadilo. Stejně už jsem byla dávno ukrytá na opačném konci bytu a hlavně jsem měla poznatek k nezaplacení. Když ocásek není zastrčený v dírce ve zdi, nekřičí. Tak jsem to zopakovala ještě několikrát. Vždy tak nepozorovaně, že panička určitě ani netuší, že jsem za to mohla já. Později jsem se ještě snažila ocásek překousat, ale na to panička reagovala přehnaně podrážděně, tak jsem toho raději nechala. Rozhodla jsem se věnovat Trejsince, protože vypadala opravdu strašně. Pohladila jsem jí pacičkou, lehla jsem si pod ní a pak na ní, očichávala jsem jí a olizovala a zase na ní tlapkala. Konečně panička sbalila všecky věcičky a Trejsinka byla volná. Panička jí přesvědčovala, že je krásná, ale mně se tedy nelíbí. Vypadá jako nahatá a je nějaká menší a ani už tak nevoní jako dřív. Zkrátka je na ní vidět, že je také týrané zvířátko, stejně jako já. Panička se nás obě snažila uplatit a umlčet různými mňamkami. Dostala jsem dvě kapsičky a několik malých kulatých dobrůtek a ta popelnice jménem Trejsinka do sebe dokázala během té tyranské akce nasoukat snad celý pytel šmakůsků, ale mě to nijak neovlivnilo. Píšu to sem, aby se to dozvěděli všichni a pro jistotu jsem se po zbytek dne k paničce nepřiblížila na dva metry. A na nějaké vrnění a mazlení může na pěkně dlouho zapomenout!

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama