Jednoho chladného červencového dne roku 2009 potkal táta nedaleko naší mírně zanedbané vysočinské rezidence malé černé klubíčko. Sotva by si ho všiml, ale klubíčko na něj několikrát mňouklo, když šel kolem tam a zpět pro noviny. Pomyslel si, že je to nějaký nový sousedovic přírůstek na výletě, a odešel spokojeně dovnitř. Později začalo pršet a táta se byl raději ven podívat, jestli tam návštěvník ještě není. Nebyl.
Nastal víkend a my přijely s mámou na plánovaný pracovněrekreační pobyt. Táta nám vyprávěl o klubíčku, které jednou potkal a pak někam zmizlo. Nedalo mi to a šla jsem se podívat okolo domu, jestli tam malinkého návštěvníka někde neuvidím. Najednou jsem zaslechla podivné pískání, vycházející z naší kůlny. A ejhle! Černé mini-klubíčko se nám schovalo na nepřístupné místo za hromadu dřeva, hned vedle frekventované kočičí štrádovačky, a ze svého (zřejmě již osvědčeného) úkrytu vysílalo pisklavé signály do okolí, seč mu síly stačily.
Kočičí prcek se záhy projevil jako velice plaché stvoření. Trvalo mi bezmála tři a půl hodiny, než jsem ho s pomocí teplého voňavého kočičího mlíčka přesvědčila k tomu, aby se alespoň částečně nechalo "ochočit". Jelikož bylo kotě celé mokré a studené, vzali jsme ho do vyhřáté kuchyně a začali se radit, co a jak dál.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?