Protože je Pufíno z nějakýho důvodu nafuclej a tajnůstkářskej, rozhodla jsem se, že jeho zatím největší dobrodružství zaznamenám já. Tak tedy...
Poslední dobou jsou moc hezké dny a tudíž jsme začli jezdit na chatu. Samo, že jsme našeho bručouna brali sebou. Už jen z toho důvodu, že se má více hýbat, jak nám doporučil vet. Změnu prostředí zvládá skvěle. Jak už jsme kdysi psala, byl zvyklej jako malej hodně cestovat. Po vypuštění v chatě většinou obsadil jedno z otevřených oken a sem tam přišel za náma i na verandu, nebo jako velký špión obešel chatu, aby se následně vrátil na své oblíbené místo.
Nebyla tedy vyjímka, že jsme se na Velikonoční pondělí sbalili, nasadili tomu našemu tygrovi obojek s číslem, kdyby náhodou, a vyrazili si vyvenčit kožichy. Na chatě se sešla celá rodina. A vzhledem k tomu, že nás tam bylo tolik, jsem si šla v klidu pinkat, že na něj někdo bude furt dohlížet. Myslel si to asi každej. Když jsem začla kocoura hledat, nebylo po něm ani slechu. Petr několikrát obešel celou chatovou osadu, ale místo kočky mi přinesl jen několik klíšťat. A ty já rozhodně nepovažuju za domácí mazlíčky. Jako jediný jsme zůstali až do večera. Obloha se mezitím dosti zatáhla a vypadalo to na pořádnou buřinu. No nedalo se nic dělat, museli jsme se sbalit a jet domu. Nebudu popisovat, jak sem se cítila. Venku začla pořádná sprška. Petr se ještě v noci sebral a jel se tam podívat. Ještě, že chatu nemáme až tak daleko. Zastihl jen sousedy, kterým dal číslo, kdyby náhodou. Celou noc jsme se oba převraceli a skoro nespali. Ráno druhý pokus, ale opět tam kocour nebyl. Už jsem si v práci chtěla vzít dovolenou, že prostě budu na kocoura čekat v chatě. V tom mi přišla zpráva, že sousedka volala a kocour sedí na lavičce. Strašně se mi ulevilo.
Kocour byl naštěstí tak vystrašenej, že na tý lavičce počkal, než pro něj dojeli. Na 2 dny se z něj stal největší mazel. Dokonce i celkem držel a neprotestoval, když jsme mu vytahovali klíště. Noc hladovění mu taky neuškodila. Teď už se vše vrací do starých kolejí. Já si mnohem víc vážím toho, že mě ve 4 ráno budí a šlape mi po hlavě.
Ani jeden nechápem, jestli se zatoulal někam tak daleko, nebo prostě jen nereagoval, když jsme ho hledali, a někde si v klidu spal, třeba i blízko chaty. Teď jen přemýšlíme nad nějakým udělátkem, aby se mohl pochybovat kolem chaty jen na špagátu.
P.S.: To, jak jsem nezodpovědná, si kdyžtak nechte pro sebe. Potrestaná jsem byla dost. A výčitky svědomí mě honí ještě teď :))
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?