Vánoční nadílka u Kočičků

Milí dvoj a čtyřnožci, na nějaký čas jsme se s Toničkou odmlčely, ale to proto, že náš kočičí život plynul tiše a jemně, jak když kočka přede. Nedělo se u nás skorem nic, jen nám teta se strejdou udělali do svých lidských dveří malá dvířka kočičí, že jsme prej přes zimu proluftovali spoustu peněz tím, jak bylo furt otevříno a muselo se topit i do předsíně. Než jsme se tím naučily prolejzat, to byl vopruz!! Vždycky nám to skříplo vocásky nebo jsme si ve vedlejší místnosti zapomněly nohu. Pak jsem ale vymyslela bezvadnou hru. Když Tonička odešla do předsíně, schovala jsem se za dveře v pokoji a jen Tonka strčila hlavu do kočičích dvířek, tak jsem do nich pořádně majzla, až se jí v kebuli zajiskřilo. A jednou jsem ta dvířka vyrazila, protože se zasekly a nechtěly se otevřít.
Ale to jsou jen takové naše personální žertíky, to, co vám chci naškrabat, je daleko závažnější věc.

Teta se strejdou občas přijeli domů a diskutovali o tom, že bude venku mráz a že se musí něco udělat. Nevěděly jsme, s čím se musí co udělat, a jelikož se s námi nepřišli poradit, tak jsme nic nedělaly. Pak najednou strejda někam pořád volal, a jestli mají místo pro kočky – tak jsme se vyděsily, že nás snad chce někomu nacpat! Taková zrada... a pak fakt vzal naše přepravní bedny a odjel za tetou. Byly jsme rády, že je blbej, že nás zapomněl vzít a odjel s prázdnými přepravkami. Pořád jsme čekaly, kdy si všimne toho, že jsou přepravky prázdné a vrátí se pro nás – a ono furt nic, hodina pryč, dvě hodiny pryč, pět hodin pryč... a pak... ještě teď se třepu vzteky, když si na to vzpomenu – strejda s tetou přitáhli dvě nový hnusný prťavý zasvrabený kočky – a co horšího, prej s náma budou bydlet. Kdo ví, jestli neměly taky blechy! Fuj!

Tak jsme hned začaly s Toničkou syčet a ježit se, aby tetě se strejdou došlo, že tyhle hnusáky doma nechceme. Teta si mě vlídně posadila na klín a říkala, že když jsem takhle přišla k nim já, tak že mě taky měli rádi, i když jsem byla malá, vopelichaná (jsem nikdy nebyla!!!!) a ošklivá (pche!). Tonička byla také pokárána, že jako sirotek ze zahrady by pro toto mohla mít pochopení, jelikož toto jsou taky sirotci ze zahrady, a že venku bude veliká zima, mráz a sněžení, a že přece nechceme, aby takový malí kotíci zmrzli. S kočičáky na ulicích, kteří mají existenční potíže, sice soucítím, ale že bych si je všechny musela tahat domů - to tedy nevím. Ale co naplat, ty malý zmetky se nám z domova vyštípat nepodařilo.

Musím ale přiznat, že i když jsem dělala, že mě to nezajímá, jsem poslouchala, jak teta vypráví do telefónu, jak ty malé hajzlíky na zahradě chytali – asi o ně moc stáli, protože mě dělat někdo takový fóry, tak se na něj vykvajznu.

To bylo tak (člověčí vyprávění): Když jsme zjistili, že nám na zahradě (mezi ploty, kam se člověk normálně nemůže dostat) kočka nechala nadílku, tak jsme moc nevěděli, co si s ní počít. Dávali jsme jim tedy aspoň občas nažrat, protože se blížila zima a kočka měla co dělat, aby je všechny dost zahřála a nakrmila aspoň trochu. Snažili jsme se mrňouse všemožně umístit, ale všechno marno, nikdo je nechtěl (dneska s odstupem, kdy máme zdemolovanou půlku bytu, se ani nedivím). Děsila mě představa, že tam ti chudáčci umrznou, tak se nakonec skoromanžel pochlapil a sehnal jim místo v domácím depozitu s tím, že dvě si necháme doma, budou-li to kočky (jelikož už dvě kočky máme, tak abychom jich za chvíli neměli milión), a zbytek předáme k výchově.

Naivní výprava započala. S opovržením jsme odmítli odchytovou klec a vyzbrojeni konzervami a přepravkami – náš plán byl nalákat koťata na žrádlo a nastrkat do přepravek – jsme vyrazili na zahradu.

Když jsme se přiblížili ke kočičímu úkrytu, už na nás přes plot za prknem koukala šedivá hlavička (nyní naše Kejtynka) a odvážné hnědé kotě (nyní naše Ejminka) prolezlo pod plotem, nakročilo si a začalo ječet. Teď, když děvčátka už trochu lépe znám, mám dojem, že ten vřískot znamenal něco jako „No to je dost, že se sem někdo přihrabal, aby nám dal nažrat, víte, kolik je sakra hodin a jakej máme hlad???“

Nandali jsme žrádlo do misky a počkali, až se koťata začnou krmit. Pak jsem se nenápadně přiblížila a... všechna koťata v háji. Stáhla jsem se do vyčkávací pozice, a jakmile se přiblížili k misce, skočila jsem a po delším boji se mi podařilo jedno kotě ulovit. A pak ještě jedno, jenže v tu chvíli mi z přepravky uteklo to první, za vřískání, škrabání a prskání. Naivní představy, že koťátka snadno pochytáme, se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Strejda z vedlejší zahrady (jehož kocour byl mimochodem otcem téhle nadílky) nás tak chvíli pozoroval a nakonec dostal spásný nápad – půjčil nám košíček ze samoobsluhy, takže jsem se nenápadně k hodujícím koťatům přiblížila – a přiklopila i s miskou. Asi by se z toho dal odvodit nový fyzikální zákon – kotě košíkem přiklopené a marně se snažící jej nadlehčit vydává řev, který se rovná řvu dvou lvů a pily cirkulárky.

Po delším boji, kdy jsme vypadali, jak kdybychom se právě vymotali z ostnatého drátu (a vyváleli v bahně – přece jen – listopad), se nám podařilo všechny malé prevíty nastrkat do přepravek – až na jednoho.

Černobílý „mamánek“, který byl vždycky „ten odstrkovanej“ a „ten poslední“, se bál víc, než měl hlad. Když jsme se stáhli dostatečně daleko, odvážil se k misce, ale jen jsme se vynořili, začal prchat. Jelikož už se stmívalo a moc času nebylo, tak jsem se vrhla za ním. Naštěstí vyděšen a dezorientován se vrhl přímo do plotu, který nešel podlézt ani přelézt nebo prolézt – a tam jsem ho čapla. Když zjistil, že neuteče, bojoval a řval jako lev – svoji kůži nedal zadarmo. V podstatě ji dal za spoustu mé kůže, která mu zůstala za drápky.

Měla jsem chuť vydat ze sebe vítězný pokřik!

Jedno kotě se nám podařilo umístit ve Zverimexu v ulici, takže po následném odčervení a zjištění „co je co“ u paní veterinářky, do domácího depozita putovali jen dva kocouři.

Život mezi čtyřmi kočkami je někdy náročný – většinou se mi zdá, že nemáme kočku buď žádnou, protože všechny někde chrápou – nebo že jich máme asi tak padesát, protože kamkoliv se podívám, je kočka.

Tak takovou jsme měli vánoční nadílku :)

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama