Dvounohá na baterky

Na Dvounohou si kocour musí dávat majzla!
Jestli neprobíjí...
Už párkrát jsem od ní při muchlování dostal elektrickou ránu.
Asi je na baterky. Určitě je na baterky!
Když mě a Kačenku pozoruje, občas tak divně svítí.
Ne jen očima, jako to umí kočky v noci. Svítí i ve dne!

Pokud se jí zkusím opatrně dotknout packou, naivně si myslí, že dávám pac.
Ale já jen zkouším, jestli je nabitá. Je to krajně podezřelé!
Zatímco se domnívá, že spím, pokradmu ji sleduju. Pod počítačem má různé kabely. Taky už se do nich párkrát zamotala. Ale dobíjí jen telefon a rádio. Fakt nevím, jak to dělá!

Nejdřív bývala od rána do večera v práci.
Potom byla od rána do večera s Dvounožcem a stejně to nepomohlo.
Teď je od rána do večera se mnou.
Na konzervy jí posílají poštou... Celý den nemá na práci nic jiného, než si se mnou hrát...

Tak jsem jí říkal, že bychom si mohli pořídit ještě nějakou kočičku.
Ne tak vyplašenou jako Kačenka.
Jenže Dvounožkyně tvrdí, že každá nová kočička by byla vyděšená ze mě.
Myslíte, že to je poklona?
Určitě to myslela jako výraz uznání mých schopností a zásluh o tuhle domácnost! Kdo jiný dbá na to, aby tu všechno klapalo?!
Víte, co dá starostí průběžně koukat ze všech oken, kontrolovat nákupní tašky, honit Kačenku a obsadit všechny misky najednou, když je čas k jídlu?!
Je to dřina.
Kocour se naběhá, když si mezitím chce taky trochu zdřímnout.

Jakmile si Dvounožkyně klohní něco k jídlu, sleduju přísně, jestli nemá kuře.
Rajčata a papriky ať si klidně nechá. Nemusím mít všechno, i když Káča to o mně po straně roztrušuje.

Nejdůležitější místností je kuchyň. To dá rozum. Tam se nachází špajz s konzervama. Lednice se šunkou. A někdy, malou chviličku, i kuře.
V kuchyni lehávám na okně s trávou, na lednici, která je dost vysoká, takže z ní mám přehled, co se kde šustne, na šicím stroji, na židlích s polštářem, a když Dvounohá nedává bacha, taky na kuchyňské lince a na ubruse na stole.
Na podlaze nejraději číhám přikrčený hned za dveřma, aby mi nic neuteklo.
Kačena je zaparkovaná spíš pod židlema nebo pod stolem, kde se cítí bezpečněji.

V předsíni je strategicky umístěný kočičí záchod. Když hrabu s vervou, lítají kamínky na oba konce bytu najednou. Ale ležet se dá na kočičím stojanu, nebo uvnitř jeho domečku. Taky na prádelníku, na židlích i na botníku.
Kačenka se rádá schovává ve škvíře mezi stojanem a zdí. Často taky pod nábytkem. Kdežto já ležím uprostřed chodby na křižovatce cest, kde o mě musí zakopnout úplně každý.

V Dvounožčině pokoji jsou pro kočičky válendy, babičkovský fotel a židle u počítače. Spací bedna, proutěný kočičí pelíšek a přepravka k volnému použití (bez dvířek přátelská, s dvířky mrcha zákeřná – vyhnout se jí velikým obloukem).

Když se chci ohřát, vyberu si mezi polštářem na okně a bednou hardu. Ještě se dá odpočívat na klávesnici a u konvice s čajem, ale k tomu má Dvounožkyně neustále výhrady. Přestože já jsem do klávesnice čaj nevylil. Já teda ne!

V Dvounožcově pokoji bydlí Maruška. Používám ho jako tělocvičnu. Vlastně do něj nesmím, ale když tam vlítnu, o to větší je to zábava!

Ta nová kočička by mohla bydlet všude.

Na zemi je koberec. U záchoda z něj lezou nítě, protože Dvounožkyně se tam drze zavírá a všichni kočičáci se postupně snaží podhrabat pod dveře. A zkouší to velice urputně, dokud Dvounožkyně zase nevyleze. Jednou, když vytřela podlahu, zapomněla zavřít, tak jsem se tam byl podívat. Vůbec nic zajímavého tam není. Nevím, proč se tam před námi schovává.

Ležet se dá prostě úplně všude. Ale musí se dávat pozor.
Dvounožkyně není šikovný kocour. Mohla by na vás šlápnout.
Stačí slyšet, jak vyjekne, když šlápne na myš.

Jak vidíte, sem by se vešly ještě dvě kočičky. Určitě by nehladověly. Voda a granule jsou pod oknem vždycky.
Jenže na mazlení potřebuje jeden kočičák až pět dvounohých, hlavně tedy dvourukých, aby to neodflákli. A to je potíž...

Když je Kačenka mimořádně dobře najedená a naložená, leží Dvounohé na klíně a dovolí, abych se umístil na opěradlo jejich křesla na způsob lvů na trůně.
Dvounohá pak každou rukou hladí jednoho kočičáka, aby to bylo spravedlivé. Ale tahle vzácná chvíle dlouho nevydrží...
Jak se trochu pohnu, Kačenka zpozorní a začne ucházet jako papiňák. Někdy postupně přidává na protestu, jindy rovnou uteče. Těžko by si zvykala na další přírůstek do rodiny.
Já bych novou kočičku rád execíroval, ale Kačenka by před ní zdrhala.

Dokud jsem bydlel v pokoji s Dvounožcem a Kačenka u Dvounožkyně, chodili jsme se navzájem navštěvovat.
U Dvounožce byl vždycky rachot a povyražení, kdežto u ženských klid a Kačenka nebyla tak vyjančená. Ale nikdo nechce být sám v prázdné místnosti, a tak jsme teď pořád na jedné hromadě. A Kačena, místo aby si na mě za ty dva roky, co tu bydlím, zvykla, je ve střehu a jak může, klidí se mi z cesty.
Jsem rád, že mě respektuje, ale nemusela by zase až tak moc.
A tak hrajeme Škatule, škatule hejbejte se a někdy je mi smutno...

Musím pak vyskočit na knihovnu, abych viděl Dvounožkyni z očí do očí a natáhnu packu a jemně do ní šťouchnu, jako kantor, co vyvolal žáka, a říkám: „Já jsem tady! Všímej si mě!“
A ona si mě všímá a tulí se ke mně a já předu...

Taky předete, když je vám hezky?
Moje Dvounohá nepřede, jenom tak divně svítí...
Myslel jsem, že má někde schovanou baterku, ale říkala, že ne.
Že tomu světlu se říká RADOST!

Sdílejte!  |  O sdílení

21 komentářů

Reklama
Reklama