Je tady týden i s cestou a už mu nějak otrnulo. Lítá po bytě jako šmetrling. Všude vleze, pořád se vrtí, není tu trochu klidu. Jen se pohnu, už za mnou běží. Útočí na všechno bez rozmyslu a manýry má vyloženě sebevražedné. Na Kačenku spadl jako pytel brambor z opěradla jejího křesla. Mohla z toho mít infarkt.
Když mi šikovná Jůlinka vysvětlovala, že do poloviny vysokých kmenů bez větví vyskočí, neuměl jsem si to představit. Ale náš mrňavý loupežník na ten fígl přišel. Postaví se na zadní, rozevře náruč, vykulí oči a otevře papulu dokořán.
Odrazí se a vyskočí. Drápkama se zarve, kam se trefí, většinou se pro jistotu i zakousne a potom se už dokáže vysápat nahoru celým tělíčkem.
Přestože to trénuje na Dvounohé několik dnů, ta se vždycky znova lekne.
Já jsem se preventivně odstěhoval do koupelny.
Ráno si přijdu do Dvounohé ducnout, aby věděla, že má být snídaně. V poledne, když nandává juniorskou porci, taky dostanu ochutnat, že abych nebyl ošizenej, a večer kontroluju chystání večeře, jestli to Dvounohá neodflinkla.
Ale pak si musím od toho škvrčka odpočinout. Vždyť bych měl mžitky před očima jenom z toho, jak sebou pořád mele.
Že nezavře klapačku, jak je den dlouhý, to už jsem říkal. Myslí, že vylézt na nábytek se nedá bez povyku.
A ještě víc píská, když chce dolů a bojí se, že je to vysoko a mohl by si natlouct. A taky už si asi natloukl. Kulhal a přední packu nosil ve vzduchu jak paní kněžna k políbení.
Dvounohá se vyděsila, nacpala ho do žebradla, protože přepravka je mu veliká a taky by mu v ní byla zima, a mazali na veterinu.
Doktorka řekla, že to není zlomené, jen nateklé a pochválila je za očička, že už jsou dobrá.
Myslel jsem, že bude marodit a bude od něj chvíli pokoj, ale dneska už zase fofroval kolem jak pošuk.
Jen to bříško se jim zdá podezřele velké. Sbíráme bobky, aby je mohli zkoumat a pak s eventuálními cizopasníky zatočit.
Taky jsme oslavili důležité životní jubileum! Už týden Dvounohá nemusela převlékat postel a nenašla loužičku na místě, kam by tak úplně nepatřila.
Kdo nehledal ve dvě v noci šílený strachy kočku, ať dál vůbec nečte.
Stalo se, co se muselo stát. Dřív nebo později určitě.
Dvounohá si šla lehnout. Zhasla a stín na koberci vedle postele vypadal jako živý. Ještě si chvíli poblbne a pak si ke mně vleze do postele jako vždycky, pomyslela si a usnula jako dřevo.
V noci ji probudilo podivné ticho.
Kačenka spala spokojeně ve svém křesle a já ležel na vedlejší válendě, což jí bylo nápadné, protože co je u nás kotě, spím zásadně jinde.
Žádné vrtění v posteli. Žádný pískot na koberci. Mrtvé ticho.
Dvounohou polil smrtelný pot. Před očima jí běžel katastrofický scénář:
- Zvědavé kotě hupslo na Matýska.
- Ten ho zabil jednou ranou.
- Kačenka, aby nic nepřišlo na zmar, kotě sežrala i s chlupama.
Dvounohá prošla potichu byt a na nic nepřišla.
Zaklekla a na všech čtyřech systematicky prolezla svůj pokoj, zkontrolovala škvíry za gaučem, mezery pod nábytkem i kabely za počítačem, které mohlo nešťastné kotě překousnout a dostat pecku od elektriky místo poslední večeře. Nikde nic!
Pak už rovnou po kolenou brala jednu místnost po druhé. Nic se neozývalo. Mezery mezi pračkou a sporákem, schovávačka pod šicím strojem, jednotlivé boty za závěsem v botníku...
Nemáme velkou domácnost, jenže prťavé kotě se může nacpat kamkoliv a všude se vejde.
Nakonec si vzpomněla na lednici. Bála se ji otevřít. Málo vzduchu a zima k tomu, to by kotě dlouho nevydrželo.
Velké kočky se spokojeně povalovaly.
Neměly v nejmenším úmyslu pomáhat při hledání.
Dvounohé se udělalo špatně.
Mužský by si dal panáka. Dvounohá šla pro čokoládu. Otevřela špajz. Úplně dole u kufru s nejnutnějším vercajkem sedělo kotě. Koukalo na Dvounohou vyčítavě, ale ani nepíplo.
Kdyby to jen trochu šlo, svedla by to Dvounohá na mě. Ale já do špajzu nikdy nechodím! Jenom Kačenka. A ta zase za sebou nezavírá dveře!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?