Jak Edík roste

Jak čas letí, tak Edoušník roste. Už je skoro stejně velký jako já a to je mu teprve půl roku. Asi z něho vyroste Lilísek. Už mne vytlačuje ze všech pelíšků, proleženíček a spacích míst na škrabadle. Ale ten největší pelíšek, ten s dvounohými, takový velký a teploučký, tak ten jsem si obhájil. Zatím. Edoušník tam sice smí, ale pouze pod peřinu, a tak ho nevidím a nevyháním. Strašilka tam třeba nesmí. Pokaždé, když si vymyslí, že půjde se pomazlit s dvounohými, tak ji ze svého pelíšku shodím. Lilíska nechávám být, nebudu bojovat s někým tak velkým. Co když na ní skočím a pak nebudu vědět, kam dál a ztratím se na tak velké ploše?

Dvounohé a velký pelíšek mám pro sebe. Moc rád položím hlavičku na polštář vedle dvounohé, nechám se překrýt peřinkou, vrním, dotýkám se dvounohé tlapkami a v dokonalém souznění usínáme. O to se nebudu přece s nikým dělit.

Ve dne lítá Edoušník po bytě jako splašený kůň. Pořád je buď na skříni, nebo ještě výš. Už zdolal všecko. Asi se budeme muset probourat k sousedům nad námi, ať je kam šplhat. Dvounohá říká, že Edík se rozvijí, dvounohý říká, že mu přeskočilo. Edíkoví. Ne dvounohému. K tomu by se nepřiznal jen tak bez důkazů.

Milujeme promenádu na kuchyňské lince. Máme to zakázáno. Ale nevzdáváme se. Zkoušíme to dál. Počkáme, až se dvounozí otočí, a pak tam v klidu vyskočíme a věnujeme se zkoumáni a procházkám. Až se dvounozí otočí zpátky, tak hned začneme žalostně mňoukat s výrazem „nevíš, náhodou, kdo mne tak záludně na tu linku dál???“ nebo „bojím se výšek, zachraň mne!!!“. A tak jsme z té linky postupně sundáni, pohlazení a pomuchlaní. Sice to vypadá, že dvounohá nám moc nevěří, ale to prostě chce delší trénink.

Bez nás by byl život dvounohých všední a nechlupatý. Kdo by o to stál?

Váš mňoulosof

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama