Když vypukly Vánoce!

Dvounohá pravila, že to s náma zkusí, a začaly se dít věci.
Ze sklepa přivlekla krabici. Dlouhou na tři kocoury za sebou. Převázanou zeleným popruhem. Mrňous poskakoval okolo a nevěděl, za který konec má tahat dřív. Dvounohá strkala nábytkem sem a tam, Dárek se jí motal pod nohama, já jsem ten mumraj blahosklonně pozoroval z válendy a Kačenka se odebrala do jednoho ze svých vzdálených útočišť, brblaje cestou něco ve smyslu Vánoce jsou tady, zachraň se, kdo můžeš!

Vánoce mám rád. To se krájí kuře! Já rád kuře!
Dvounohá vytrvale pištícího Dárečka odmítá vysadit na kuchyňskou linku.
Dokonce ho potupně sundává, pokud se mu tam po mnoha neúspěšných pokusech podaří dostat přes pračku.
Když to nejde jinak, vyleze neúnavný nájezdník po židli na stůl a s rozběhem skočí Dvounohé na záda.
Ta řve a snaží se ho sklepat dolů.
Dárek neřve, ale o to víc do ní zarývá drápy, aby nespadl.
Chvíli je to nerozhodně. Potom Dvounohá opatrně dosedne na kraj židle a zklamaný Dárek se svalí na polštář.
Tím pádem Dvounohá zase může krájet. Já se mu divím. Takové námahy pro nic za nic. Vždyť krájela brambory na salát. Kuře voní úplně jinak, to dá rozum!

Od té doby, co u nás bydlí Dárek, tvrdí Dvounohá, že je nás lepší šatit nežli živit! Kačenka oponuje, že na svetříčcích si netrvá, ale nový kožich by se šiknul. Nejlépe tygří! Aby měl ten povstalec nějaký respekt...

Já jsem se svým kožichem spokojený! A s Vánocema taky.
Když se krájí kuře a nevrtí s mým gaučem! A kdo by se opovážil stěhovat gauč, když na něm ležím já?! A já na něm ležím pořád. Když se teda neperu s Dárkem.
A já se s ním neperu! Zastelu se do postele až pod lajntuch.
Každý by pochopil, že chci mít svatý klid. Jenom Dárek to považuje za výzvu k tanci. Rajtuje mi po zádech, dokud se z těch peřin nevyhrabu a hned se pokouší některou z pacek, co s nima mává jak křídly větrného mlýna, že by jeden mohl nastydnout, vyšťouchnout mi oko.
No nedali byste mu po papule?! Jenže já jsem svatý muž. Teda svatý kocour! Párkrát do něj šťouchnu tlapkou, aby se neřeklo, a překulím se na druhý bok, abych se z toho leknutí vyspal...

V krabici byla tři pichlavá košťata. Na ta se pamatuju. Zelené šplhadlo!
Jenže to se musí dát dohromady bez použití izolepy a vteřinového lepidla, kterými Dvounohá řeší veškeré technické problémy v domácnosti!
První pokus se nepovedl. Nejenže se to klanělo k východu, ale ještě se to kejklalo. Kam vítr, tam plášť. Doma nefičí, ale na tohle stačilo křivě se podívat a už se strom skládal samovolně k zemi.
To bylo něco pro Dárečka. Vrhal se do větví placákem jako do rozbouřeného moře a sjížděl po nich jak po skluzavce.
Taky se zjistilo, že do vytýčeného prostoru se strom nevejde.
Při snaze přestrkat ho do nových pozic vypadl ze stojanu definitivně a celá akce musela začít znova.

Nevěřícně jsem zíral ze svého gauče. Mohl jsem poradit, ale co bych se do toho montoval. Když se nezeptá... Má svoji hlavu. Prostě ženská... To je to samá emancipace, ale když má postavit stromek, je v koncích.

Dvounohá už se chystala, že to nespolupracující pometlo odnese zpátky do sklepa, když si všimla, že na dně bedny se povalují zbytky kolíčků na prádlo. Jenom ta dřívka bez drátků. Trochu ji to překvapilo. Kde se tam vzaly?! Žádný kolíček na prádlo se nerozloží na prvočinitele sám od sebe!
Potom jí to došlo.
Stromek zašprajcovaný kolíčky držel pevně a stál skoro rovně!
Úspěch pojistila úvazkem ke skobě ve zdi. A byla nezřízeně hrdá. Teda nevím, na co. Jediný, koho to zajímalo, byl Dárek. Tancoval jí pod nohama a občas, když měla plné ruce a nemohla se bránit, ji cvičně kousnul, aby nepřehlédla, že tam je a pomáhá!

Kačenka se přišla podívat až večer, když už byl klid a Dárek se cpal granulema na druhém konci bytu.
Očichala to a nějaká vzdálená vzpomínka ji přimněla postavit se na zadní a předníma packama se opřít o nejsilnější větve přímo u kmínku.
Byla by se snad pokusila vyskočit nahoru, ale pod její váhou se větve sklopily k zemi. Doby, kdy lehávala schovaná na pohodlném nejspodnějším patře stromku, už jsou definitivně pryč.

Já nikam nelezu. Jediného Dárečka baví šplhat po tenkých větvích až do samého vršku, kam na něj Dvounohá nedosáhne, jen podle třepetání ocásku odhaduje jeho pozici. Z krabice s řetězy vylovil stříbrnou mašli a všude ji nosil sebou.

Dvounohá spokojená, že se tak pěkně zabavil, vylezla na štokrdle, aby rozvěsila ozdoby. Jenže Dárek je tvor společenský a nejenže se nacpal na stoličku k ní, ale ještě jí začal ožižlávat nohy. Nespokojený, že si ho nevšímá, přidal na intenzitě a pořádně ji kousl.
Dvounohá balancovala na jedné noze a druhou se ho snažila shodit a sama při tom nesletět ani nestrhnout stromek, který se rozpohyboval, co mu popruh dovolil. Zavěšené koule se začaly bimbat a jejich lesk upoutal Dárkovu pozornost.
Nejspíš byl v minulém životě straka. Něco tak krásného ještě nikdy neviděl!
Nechal nevděčnou Dvounohou jejímu osudu a v mžiku byl nahoře. Oběma tlapkama se sápal po ozdobě, která se houpala na větvičce pod ním. Čím víc se snažil, tím víc se stromek chvěl a koule na tenké nitce se kývala a uhýbala před ním.

Ještě je troubovatý, uklidnila se Dvounohá a pokračovala ve zdobení. Ale ne dlouho. Dárek změnil taktiku. Slezl o patro níž a začal lovit kouli nad sebou. Zašprajcnutý mezi větvemi rozevřel náruč a tu neodolatelnou nádheru před svýma očima objal. Nutně ji potřeboval. Musel ji mít!
Zavěsil se na ni. Nitka vydržela na větévce, ale baňka se pod jeho vahou vyvlékla z pružné úchytky. Chvíli ji držel, jenže byla na jeho krátké tlapky příliš velká. A tak ji pustil...

Několik koulí Dvounohá zachránila ve spleti větviček spodních pater, ale dvě si to odnesly hned první den.
Zametla střepy. Tušila, že to nejhorší ji teprve čeká...

Dvakrát Dárečka trpělivě vymotávala z řetězů než ho zavřela do koupelny.
Trochu mě to pohoršilo. Na samotku se zavírají jenom těžcí zločinci.
Dárek tam taky hlasitě protestoval. Pištěl na celé kolo, kámen by se nad ním ustrnul. Kdyby nevěděl, co to vyžle dokáže. Ve vteřině se třikrát otočí kolem své osy, překulí z boku na bok a je schopný se v tom třepení uškrtit.
Světýlka po krátkém zaváhání Dvounohá rovnou nechala v krabici. Tenké kabely, kterými jsou navzájem propojena, nemají proti Dárečkovým zubům šanci, a že by se do nich Dárek okamžitě zamotal, bylo neodvratné.

Takhle vypadal ustrojený stromek pěkně skoro deset minut.
Než se Dárek vyřítil z koupelny a proskočil párkrát mezi spodními větvemi.
V mžiku za sebou řetězy vláčel jako burlaci na Volze loď.
Ale protože se rychle učí, daří se mu už z rundálu na podlaze vymotat a podnikat nové dobrodružné výpravy za krásami zelené prolejzačky.

Jako výraz nejvyššího uznání a romantických citů, co chová k Dvounohé, snesl jí k nohám stříbrnou kouli z nejvyšší větve.
Jenže Dvounohá si toho nevšimla a rozšlápla ji!
Takoví jsou lidi! Pak ta mládež nemá rychle ztrácet ideály a iluze!

Já ozdoby nerozbíjím. Ale stříbrné hnízdo z řetězů zacuckovaných na koberci jsem z pozice silnějšího obsadil. Ležím pod stromem a mám přehled.
Dárek se snaží servat zvonek zavěšený asi půl metru nad zemí. Moc mu to nejde a třepení tiše opadává. Koberec vypadá stříbrně a poeticky. Stříbrný už je i kožich Kačenky, která se občas nenápadně proplíží kolem.

Dárky vyloženě zklamaly.
Drobné papírové krabičky, co chrastily, málo voněly, a tak nás ani nenapadlo, že jsou uvnitř kočičí bonbónky a tyčinky a vůbec jsme se s nima nezaobírali.
Krabičky, co měly větší otvor a voněly po šunce, byly lepší. Obsahovaly holt šunku. Ale co ta Dvounohá blbne a takhle zdržuje? Naštěstí kuře do ničeho necpala. Kuře patří do misky a rovnou do Matýska! Protože já rád kuře! Ať žijou Vánoce!

P. S. Jako pták se zlomeným křídlem visel včera ráno stromek v záchranném laně. Ještě na něm zbývá šest koulí a ten neodolatelný zvonek!

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama