Tak. Všichni víte, že jsem zkušenej kocour. Je mi osum, takže mě v životě jen tak něco nepřekvapí. Proto, když jsem v září naposled obešel své panství, abych zkontroloval, jestli se kdesi nenachází ještě nějaká kočičí lady, o jejíž přízeň jsem se neucházel, vrátil jsem se ke svým dvounožcům a laskavě jim oznámil, že právě začínají přípravy na krutou zimu a že od teď bude šelma vyžadovat dvojité porce. Dvounožci, pravda, zaplakali, že zima přichází rok od roku dříve a brzy je to zruinuje, ale mističky poctivě plnili. Dokonce i panička dorazila na víkend s velkou krabicí kapsiček, které jsem k její nemalé radosti shltnul ještě před jejím odjezdem. Mohlo by se tudíž zdát, že když přišla pohroma, byl jsem dostatečně připraven a obalen.
Jednou si to takhle venku pilně pracuju, tuším, že jsem zrovna zaváděl nový značkovací systém (zjistil jsem totiž, že z výšky králíkárny mohu označkovat větší území na jeden střik svého parfému), když páník oznámil, že přijeli stěhováci. Představení, při kterém dvounožci křičeli, strkali se, vyhýbali, nosili různé obrovské věci tam a zase zpátky, jsem z králíkárny napjatě pozoroval a v duchu jsem za zorganizování tak skvělé zábavy připisoval páníkovi body. Z půdy se představení jevilo ještě zábavnější a často jsem byl vtipně vtažen do děje dotazem, jestli bych nechtěl pomoct. Jsem od přírody ochotný, takže jsem se nenechal dlouho přemlouvat, slezl jsem a zasedl k mističce. Páník sice hurdoval, že takovou pomoc nemyslel, ale má se příště líp vyjadřovat.
Mezi jiným se stěhovala divná krabice, na kterou všichni šišlali, a obzvlášť návštěvní panička ji přehnaně opatrovala. Jak se ukázalo, obsahem krabice byl kocour Willard, který okamžitě začal s pročmucháváním mého domu a vůbec u toho nejevil známky návštěvnické upejpavosti jako dřív. Tušil jsem, že začínají krušné časy.
A taky jo. Kdykoliv přijdu dovnitř, nemá ten otrapa na práci nic lepšího než zasednout kousek ode mě a očumovat mě. A je úplně jedno, jestli baštím, věnuji se gaučingu, koukám z okna, sleduji pohyb smítka na zemi nebo se nechávám chovat a mazlit. Kamkoliv se podívám, je můj šedobílý stín a čučí na mě. Pěkně mě to štve a taky jsem mu to řek, že je chlapec pěkně nevychovanej a drzej, že všechno území je tady moje, jak by si ostatně mohl tím svým negramotným čumákem přečíst, a že takovej eunuch jako on si nemá co dovolovat na zasloužilého praotce celého místního kočičího pokolení. Místo toho, aby mi za tento neohrožený projev všichni tleskali a milého vetřelce vyhodili ven, byl jsem pokárán, že na Vilíčka se nesyčí, protože je to hodnej kocourek a můj kamarád. Následně jsem byl z domu vyhozen já, a to na svou vlastní žádost, neb jsem byl uražen. Tady vidíte, jak strašná příkoří musím někdy snášet.
Pravdou ale je, že ač jsem stále uražen, na novou situaci si statečně zvykám a netrnu strachy pokaždé, když vidím z temnoty chodby na sebe zírat dvě obrovské oči v úrovni podlahy. Poznámek se nezdržím jedině tehdy, když se s Willem srazíme v záhybu schodů, kdy jeden z nás běží nahoru a druhý dolů, nebo když ten šedý žok zabírá celou šíři chodby a já kolem něj musím neohroženě projít. Pak také dochází k trapným situacím, kdy je panička tak zmatená, že krmí kuřátkem i můj stín, ale já si pro sousto dojdu a schramstnu ho stínu před čumákem, takže vrčení ani nemusím použít. Zatím poslední příkoří jsem musel vydržet, když byl páník celý den pryč a nedal nám (mně a stínu) nažrat, takže jsme byli večer tak vysílení, že jsme papali z mističek vedle sebe. To ale neznamená, že beru ten šedý ušatý kožich na milost.
Držte mi palce, ať své území uhájím!
Foto: Zase očumuje.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?