Nečekaná provokace z Jejich strany, kterou jsem stačil zastavit, než se stačila plně rozvinout.

Poslední dobou jsem lehce nervózní... Její Rodička totiž neustále mele něco o tom, že až bude v důchodu, chtěla by další zvíře. Původně jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale Rodička o tom nepřestává tlachat. No, na to rovnou zapomeň. Jsem tu jediný kocour v domě a tak to taky zůstane. ŽÁDNÝ DALŠÍ KOCOUR, NEDEJBOŽE KOČKA, SEM NESTRČÍ ANI KONEČEK FOUSU. To by mi ještě scházelo, aby mě tu otravovalo kotě... Nikdo tady není zvědavej na nějakou chlupatou kouli, co umí sotva chodit. A navíc, Rodička si na mě pořád stěžuje, že jsou tu všude moje chlupy, na gauči, na kobercích, poletují ve vzduchu a... To je ono!!! Chlupy!!! Že jsem geniální vím od narození, ale jsou okamžiky, kdy překvapuji sám sebe. Ode dneška se budu soustředit jen na to, abych pelichal dvakrát tolik. A všude, kde to půjde. Rodička si pak fofrem rozmyslí, jestli si pořídí ještě další kočku. Ha!

28. duben
Začínám se svým plánem. Ovšem je mi jasné, že Oni na mě nesmí poznat ani gram nějakého plánu. Jako obyčejně jsem velmi miloučký a jakoby mimochodem se otírám o všechno, co mám na dosah. Hlavně o Ně. Vyčenichal jsem největší příležitost, když Její Rodička usedla do křesla s knihou. Přihopkal jsem k ní a s láskyplným zavrkáním jsem se jí začal velice silně otírat o kolena. Ona se sehla, že mě pohladí. Najednou viděla na svých kalhotách bílostříbrné chuchvalce chlupů. Rozběhl jsem se co nejrychleji pryč, abych tomu všemu dodal grády průvanem. Nemělo to chybu. Chlupy se půvabně vznášely za mnou. Ve svitu slunce byly extra vidět. Radši se zaštrachám na skříň než se Rodička uklidní.

29. duben
Dneska jsem zjistil, že nejvíc Je rozčiluje, když zachlupatím oblečení, které je tmavě modré nebo hnědé. Ale černá barva... To je kapitola sama o sobě. Ona vyskakuje metr vysoko a je taková celá červená v obličeji, když zjistí, že černé tričko, které si chtěla vzít na sebe a hledala ho celý půlden, je na židli a já se na něm dvě hodiny převaluju a ani nedutám. Ona se zmůže jen na větu „Okamžitě slez, ty pošuku“. Nu, co se dá dělat, slezu. Ale ještě před tím se na tričku pořádně protááhnu. Pěkně pomalu. Hřbet. Přední nožky. Zadní nožky. Dlouhý zív. Teprve pak jsem ochoten se přemístit jinam. Ona pak zjišťuje, že ten superkartáč na odchlupení obečení je totálně na nic. Takže už jsem si proti sobě poštval Její Rodičku i Jí samotnou. Ale nedá se nic dělat, toto je daň za to, že v tomhle domě budu jen JÁ! SÁM!

30. duben
Dnešek jsem věnoval různým druhům textilií a nábytku v domě. Od závěsů, přes ubrusy až po gauč. Oni celý den nebyli doma, měl jsem na to tedy dostatek času. A dokonce jsem získal bonus. Když se vrátili k večeru domů, přivedli si do doupěte chlupů návštěvu. Návštěvu v tmavém oblečení. Ani jsem se nemusel snažit. Návštěva se zachlupatila sama, když přijala výzvu k posazení do gauče, na kterém jsem přes tři hodiny usilovně pelichal. Ona se omlouvala, že neví, co to ten praštěnej kocour má teď za období, že tak pouští chlupy. Nicméně dělala, jako že Jí to absolutně nerozhodilo a dokonce na mě zavolala, ať prý se přijdu návštěvě ukázat, že mě tihle ještě neviděli. Pch. Nejsem žádná cvičená opice, abych přihopkal na zavolání. Notabene, když vím, že mi z toho nekápne nic k jídlu. Nic! Vyskočil jsem na skříň, umyl si levou přední nohu a odebral se ke spánku.

1. květen
První Máj... lásky čas... jsem v nějakém zvláštním citovém rozpoložení... Sedím před oknem a pozoruju zahradu. Venku něžně dopadají na zem první bílé kvítky třešně. V obýváku nežně dopadají na koberec moje zatím poslední chuchvalce chlupů. Před chvilkou jsem se proběhl po koberci a zvířil jich stovky. Ráno mě Ona našla, jak spím, zauzlován v klubíčku, v Její skříni. Čili Její černé saténové šaty, které má na speciální příležitosti, byly batikovány bílostříbrnými chlupy, jakož i celý zbylý obsah skříně. Něžně me zdvihla a procedila skrz zuby „Táhni“. Ach... Velice úspěšný den, dnešek. Ona si aspoň bude pamatovat, že má zkontrolovat, jestli je skříň pořádně dovřená.

2. květen
Stále usilovně pelichám.

3. květen
Myslím, že se mi daří. Nikdo tady za poslední dva dny neřekl nic o „Dalším Zvířeti“. Nejspíš pochopili, že na další kočku nestačí. Tak. Asi bude načase přestat pouštět tolik chlupů. Ona se na mě přestane mračit a bude mě víc chovat. Všechno se vrátí tak, jak to bylo. Do starých kolejí. Oni budou mít oblečení a textilie v pořádku a já budu žít bez obav - jednoduché, že?

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama