Najs tu mít jů

Na úvod bych se rád představil. Jmenuji se Karel. Pan Karel.
Ke své blondýně jsem se přistěhoval asi před měsícem. Až dnes se mi ale poštěstilo se dostat ke klávesnici. A taky sem.
První dny nic moc, místo velké smečky sourozenců prázdný byt. Jako ideální se mi jevilo dění pozorovat zpovzdálí – pod pohovkou. Občas se tam snažil nasunout i brunet, ale po chvíli ho leštění podlahy vlastním kožichem přestalo bavit. Podle mého názoru až nečekaně rychle zjistil, že na plazení s ním mě neužije, ale hrát bych si s ním mohl...
A začínalo se to lepšit. Jsem v podstatě společenský typ, takže jsem si rychle zvykl na různé návštěvy, co mi chodí drchlat kožich. Aspoň s sebou vždycky přinesli nějakou dobrou kapsičku nebo konzervu. To mě zachraňovalo. Granule ještě nebyly můj favorit... a že trvalo, než blondýna donesla domů něco, co se dalo jíst. RC, Hills, Apllaws... nic z toho mé vybrané chuti nepasovalo. Až paní doktorka jí dala do ruky ten správný typ (no jo, študovaný člověk...). Ale návštěva u paní doktor (beztak je to skrytý kočičák) je na jiné vyprávění.
Dneska, na seznámení, vám pustím jen dvě historky. Abyste se nenamlsali. První se týká mých zálib. Po pár dnech jsem zjistil, že ten nový pelech není zas tak špatný. Občas mi tam vlezou ti dva, ale to nevadí. Aspoň mám kolem čtvrté ráno koho oňuchávat, olizovat, masírovat a přes koho přeskakovat. Blondýna má bezva vlasy, jen trochu zplihlé. Ale správnou kočičí péčí se s tím dá něco dělat. A co byste řekli? Jeden se snaží, hodinu tupíruje, a ona to pak ráno (když se povede) rozčeše a vyžehlí... Můj kočičí nerv. A když mě to přestane bavit? Pch... ta spousta skříní, schovek a zášivek.
A taky tam mohu rozvíjet svůj pěstitelský talent. I když mi to blondýna dost komplikuje. Nejdřív jsem jí trochu nakypřil divokou růži. No už to chudinka potřebovala. Ale dalo mi to práce a té špíny za nehty? No kam to mám utřít? A jó... ta bílá zeď by šla, to je pravda. Pár tlapiček sem, pár tam a hned je to mnohem lepší... takže vlastně rozvíjím i talent malíře. Ne ne... raději designéra.
Pak mi blondýna zahrádku přestěhovala a říkala něco o kozlovi zahradníkem. Ví ta ženská, že má doma pana kocoura? No nevadí, zůstalo mi tady ještě nějaké šáší (prý že štěstí, ale štěstí jsem tady já, takže šáší). A to teprve potřebovalo moji péči. Tak jsem ho trochu provzdušnil, takovým tunýlkem. No trošku větším tunýlkem. Takovým akorát pro moji hlavičku. Blondýna mlela něco o kráteru a zahrádku odstěhovala úplně. Ach jo, ještě s ní bude trochu práce, to je jasné.
Druhá historka je dokreslena fotkou. Považte, po 4 týdnech zabydlování si ti dva mysleli, že pojedou na nějakou túru a zůstanou přes noc mimo můj pelech. A co já chudinka sám doma? Kdo dá masíčko a granulky a čistou vodu? A vyčistí kadibudku no? Tak jsem se jim v nestřežené chvíli namáčknul do kufru. A věřte, že kdyby mě brunet nepráskl, jel jsem s nimi... To mu spočítám, až bude chtít ráno vyspávat...

Sdílejte!  |  O sdílení

15 komentářů

Reklama
Reklama