Jsem důležitá kočka

Nejprve musím napsat, jak jsem se dostala k příjmení Urbanovic.

Před pár lety se u nás v dědině spravoval most a mezi dělníky, kde se vzalo, tu se vzalo párměsíční koťátko. Nejdřív jsem pobíhala mezi dělníky a až odešli, tak i mezi auty. Panička s páníkem tehdy bydleli ještě "ve starém" a měli můj slalom přímo před okny. No, co vám mám povídat, stačila troška salámu a byla jsem jejich. Po zjištění, že jsem teda kočička, jsem byla pojmenována Káťa (ono ve starém se všechny kočičky jmenují Rozárka nebo Káťa a kocourci Bob a Felix). Území už okupovalo pár kocourů, mezi nimi Albert, ten byl opravdu Paniččin a to ostatní nadělení bylo tak nějak všech. Mezi nimi i já. Proto, když se záhy Panička stěhovala do "nového", odešel dobrovolně jen Albert, my ostatní zůstali. Nebyl ani tak nějak důvod odcházet, bylo tam dobře, misky plné a měli nás tam rádi.

Občas nad hlavou proletělo slovo kastrace, ale tak nějak se to opomnělo či co a já jsem se spíš mazlila s psíky než s kocoury. Až tedy minulý rok na jaře jsem všechny překvapila, když se mi narodila tři krásná koťátka, zdravá a k pomuchlování. Ani břicho jsem neměla, fakt. A to už byla kastrace fakt nezbytná.

Panička s páníkem se odstěhovali kousek, jen co by kostelníkův Pepík třikrát kamenem dohodil. Kastrace byla domluvená dva týdny po porodu a když nadešel den D, panička si nás všechny vzala domů s tím, že se o nás postará jen na dobu nezbytně nutnou, to znamená na dva dny a zase nás všechny vrátí do starého. Tak jsme se nastěhovali do předsíně, já odjela na operaci a vše mělo být ok. Taky bylo. Panička první noc nakrmila mé drobky, a pak už jsem to zvládla sama.

No, a nějak se se mnou nedokázala rozloučit, ze dvou dnů byl týden, dva, měsíc a už jsme tam zůstali všichni. Albert žárlil, pravda, ale nakonec nás přijal. A já jsem si užívala toho, že jsem byla vevnitř a ven chodila, jen když jsem chtěla sama. Prťatům se našly nové supr domovy a já jsem prostě odmítla odejít.

Panička byla v tu dobu těhule a to si vyslechla řečí od různých lidí... Jak může mít doma kočku a kdyby jen jednu, že přenášejí nemoci, miminko bude taky nemocné a pak že až se narodí, tak že mu ublížíme a kdesicosi, no povím vám, takový vztek se mnou i s paničkou lomcoval. To by spíš ublížily takovéhle hloupé řeči než my, mazlíci. No, ustáli jsme to, kde to šlo, tak jsme vše vysvětlili a někde jen mávli packou.

A teď se dostáváme k tomu, proč jsem tak důležitá kočka. Když přišel paniččin vypočítaný den porodu, byla u lékaře a tam se dozvěděla, že se pořád nic neděje a že to bude ještě pár dní trvat, ať je v klidu. Ale já jsem věděla, že se něco děje. Svým šestým smyslem jsem cítila, že je něco v nepořádku a do té doby hodná Káťa se změnila ve zlobidlo. Pořád jsem za paničkou chodila, mňoukala, chtěla hned ven, hned dovnítř a opravdu zlobila. Když přišel večer a oba dvounožci už leželi, naschvál jsem hrabala v záchůdku tak zuřívě, že prostě panička musela vstanout se slovy: "Já to jdu vynést, nebo to tu bude smrdět celou noc." Já, Kačenka už jsem čekala za dveřmi ložnice a okamžitě se dobývala dveřmi ven. No, byla jsem vypuštěna a proto zbytek vím pouze z vyprávění.

Panička nasupeně vyšlapala schody a jakmile přidřepla ke kakáči, luplo to a najednou se na dlaždici objevily kapky, ale to my fakt na svědomí neměli. Když to říkala páníkovi, že už to asi přišlo a že je na zemi nakapáno, jen odvětil, že jak se sprchoval, tak nejspíš nakapal. :-D Asi tedy néé, páč za pět a půl hodiny se narodil náš nejmenší páník.

A panička si opravdu myslí, že za to, že se Jiřík narodil přesně na termín, můžu já a že jsem to věděla, proto jsem velmi důležitá kočka :-)))

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama