Kočrespondence pana Profesora - Repatriace

Čaaau, kočlego můj znejmilejší,

tak už, už, už to dotahuji... a píšu, jo, jo, pilně. No, to jsem byl vždycky, pilnej, kocour.


Říjen 2011
A kruci! Jsem zbystřenej. Kocour. Jsou všude. Krabice. Miluju výzvy. Každá z krabic je přímou výzvou k samosbalení mě. Co krabice, to jiný obsah. Studuji různé obsahy velmi důkladně. Nevím ale, jestli bych neměl být méně důkladnější, protože jsem kvůli studování obsahu úplně prošvihnul přítomnost nějakého vandala, který rozdusal v krabici pečlivě uložené památeční usušené růže a prohňápl krabičky s velikonočními kraslicemi.

HA!! Jsem nadšenej, kocour. Máme nový bydlík! Máme zahradu. Můžeme na ní rovnou z bydlíku. Oknem. Francouzským. Tak tomu říká holka, moje, velká. Já tomu říkám brána k novým výzkumům!

Jsem omezovanej. Kocour! Jsem kocour omezovanej v mých nezadatelných právech, která mi dle Základní listiny kočičích práv a svobod zajišťují právo na svobodu výzkumů. Omezuje mě holka. Velká, nemožná. Nechce mi otvírat bránu, kdykoliv chci. Prý jen, když má čas na mě dohlížet. Pche! No to určitě. No nic, nejsem žádný mejdlo, využiji bohaté zkušenosti z neméně bohaté životní historie mě. Využiji zejména zkušenosti ze spisu Komu se nelení, tomu se zelení, a když nebudu lenit a vyčíhnu vhodnou chvilku na aplikaci systému Had, splním tak i závěry spisu Kdo si počká, ten se dočká. Počkám si, až holka půjde ven se okysličit, hbitě se vlnivým hadím pohybem prosmyknu úzkou škvírkou okna-brány a už jsem hezky na zeleném a nelením a zdrháááám... Nejradši to aplikuji večer, když je tma a holka vidí jen konec mourovaného ocasu, jak mizí ve tmě. Její sliby na přetržení, rozškubnutí vejpůl, případně vyvěšení za ocas do průvanu nepovažuji v tu chvíli za důležité, protože vím, že až se později vynořím ze tmy, bude tak šťastná, že mě zase máme, že si na nějaké sliby ani nevzpomene a bude ráda, že může jít spát.

Prosinec 2011
Jsem potěšenej kocour. Jsem potěšenej dárky, chutnými sousty i zvláště zdařilým hadím únikem, při kterém se mi povedlo vykličkovat holce tak šikovně, že jsem rozrazil okno–bránu dokořán a tím jsem vytvořil důstojnou útěkovou cestu i Tsunamissy a Kalassymitě. Neodolaly. Štědrý večer pak byl velmi štědrý zejména na syčení velké holky, kterým nám do ticha a tmy oznamovala, co nás čeká, jestli se okamžitě nevrátíme. Prokládala to výzvami: „Vylezte! Okamžitě! Lassyno! Missy. Piškote! Vy si mě nepřejte! Já vim, že tu jste, slyším vás. Slyším vás, jak zdrháte před světlem baterky. No slyšeli jste?? DOMŮ!!“ Nejvíc nás pobavil slib, že nás tam nechá a jde domů a zavře dveře. Cha cha. Její líčení naší blízké budoucnosti bylo tak obrazné a výmluvné, že jsme pro jistotu ve tmě setrvali déle, než obvykle, protože jsme věděli, že na Vánoce se má druhým dělat jen radost a  myslím, že tolik radosti, kolik jsme my udělali holce, když jsme se po dvou hodinách vynořili ze tmy, ještě nikdy žádný Mňaužíšek nikomu neudělal.

Duben - květen 2012
Jsem roztetelenej. Kocour. Tetelím se zodpovědností. Pedagogickou. Musím připravit holku, moji, prostřední, nejoblíbenější, k maturitě. Činím tak velmi pečlivě. Poskytuji jí oporu, podporu a vlévám do ní optimismus. Dokonce jsem kvůli ní obnovil svůj spis na téma Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř aneb S humorem jde všechno lépe. Jo, jo. Prostřední holka je z maturity nervozní jak sáňky v létě, velká holka je z holky a z maturity nervozní jak sáňky v létě, nejmladší holka je z prostřední holky, maturity a velké holky nervozní jak sáňky v létě, Kalassymita je z toho kocoura, který nám chodí řvát za okno a nesmí kvůli němu ven, nervozní jak sáňky v létě, Tsunamissy je z Kalassymity, velké holky, prostřední holky, nejmladší holky a maturity nervozní jak sáňky v létě... Ještě, že máme mě. Někdo tady klid, rozvahu, humor a pedagogický přístup zachovat musí. Střídám prvky vrnivě uklidňující s prvky rozverně hravými. Má to výsledky. Ukolébána mým vrněním holka často usne nad rozučeným sešitem. Ještě častěji bravurním fotbálkem, lovem myši Evelíny nebo hrou na strááášně naštvaného kocoura docílím na tvářích holek úsměv. To jsem prostě celej já a jen nevim, jak to myslela, holka, velká, když se mě ptala, jestli někdy dostanu rozum. Já? Tsssk.

2. 5. 2012
JOO! Jsem kocour v nejlepších letech. Je mi deset let. Jsem blaženě slavící, rozvernej, hravej a dravej kocour.

Červen 2012
JOOO! Má ji!! Má ji! Má maturitu, holka moje jedna prostřední. No však! Ještě aby ji neměla, když už deset let se věnuji její výchově a výuce. Dal jsem jí velikou gratulační pusu čumákovku a ona mi taky dala velikou děkovnou pusu čumákovku a řekla, že jsem nejvíc nejlepší učitel a že kdyby mě neměla, tak by to nedala. A velká holka mi dala růžové náplasti, abych se po té námaze posilnil a nevyhynul a mohl jsem dál pedagogicky působit.

Červenec 2012
Opakování matka moudrosti. Jo, jo. Zase jsem zopakoval kontrolu střechy, břízy, řeky, zase jsem holkám zopakoval, že nutně potřebuji houbové řízky, jinak vyhynu. A byly, řízky, vešly, neškodily. Byla i rybízová spisovna, byly i holky, moje, oblíbené, byly i výlety do džungle...

Září 2012
Jo, jo. Opakování matka moudrosti. Holka asi četla muj spis hodně důkladně. Opakuje se. Opakuje se v dávání věcí do krabic. Asi chce vyzkoušet, jestli se řídím svými spisy a zopakuji samosbalovací akce. CHA!! Nezklamal jsem. Vzorně jsem samosbalením poctil každou z mnoha krabic, vzorně jsem absolvoval přesun do nového bydlíku. Velká holka řekla, že změna je sice život, ale nic se nemá přehánět a v tomhle novém bydlíku už zůstaneme. Jsem souhlasnej. Kocour. Bydlík je rozlehlý a pro výzkumy a bádání poskytuje dostatek podnětů, jakož i spisoven. A stejně... mně je jedno, kde se bydlík nachází a jaký je, pro mě je důležitá jediná věc – že jsou v něm moje holky. Všechny. Všech mých pět holek, sice jedna praštěnější než druhá než třetí než čtvrtá než pátá, ale všechny uznávající nejdůležitější životní zásadu: tady všichni máme rádi mě. A taky tebe, kámo Bubýku, to je přece jasné. A taky uznávají zásadu, že jsme jediní chlapi jejich života. Sice se kolem prostřední a nejmladší holky sem tam mihne ještě nějakej jinej chlap, teda, kluk, no, ale i ten si prostě musí zvyknout na to, že těmi prvními, jedinými a věčnými jsme, milý Bubýku, my dva. Že my dva jsme prostě byli, jsme a vždycky budeme jejich největší láskou.

Stejně, jako ony jsou láskou naší.

Cože? No dobře, dobře, kámo Bubýku, uznávám, kranule a šunka taky mají něco do sebe. :-)

Piškot Pišutka v.t.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama