Dušičky

Jmenuji se Zack a jsem nešťastný mainský kocourek. Jsem nemocný a chudák. Před týdnem jsem dostal tak strašnou rýmu, že jsem nemohl dýchat, velkou teplotu a ještě k tomu se mi udělala hrozná boule na krku. Doma si chvíli mysleli, že jsem jen k tomu nachlazení ospalý a přivírám oči, pak mě pořádně prohlédli, změřili - tedy ne na délku, to jsem dlouhý moc hezky, ale změřili teplotu a už jsme jeli. Nacpali mě do kukaně a rovnou k Píchačce. Ta mi hned rozřezala krk, proč taky ne, když měla takovou příležitost a byl jsem oslabený, že? Prohlásila, že je to nějaký absces nebo co a že to musíme proplachovat a dávat pilule.
Myslel jsem, že to páníčci pustí z hlavy než dojedeme domů, ale to jsem se tedy přepočítal. Večer se na mě vrhli a rvali mi pilule do krku. Všem pokusům jsem se ubránil a všechno vyplival. Jsem silný kocour. Pak je ovšem napadlo pilule rozdrtit, rozpustit v sirupu a cpát mi je na lžičce. Ještě jsem nepromyslel, jak se tomu vyhnout, zatím jim to prochází a musím to polykat. Ale nemluvím s nimi. Taky se jich bojím. Pořád mě otravují, radši hned zalezu, jen co je uvidím. Představte si to, ráno vstanou, nacpou mi pilule. Pak se na mě vrhnou a nalijí mi do toho otvoru, co mi udělala Píchačka, nějaký hnus. Pustí mě, odjedou do práce, já si oddychnu a jen co se vrátí, tak znovu. Vrhnou se na mě, propláchnou, za chvíli ještě jednou – „Kocourkovi se to asi líbí, tak si dáme repete,“ že jo? Pak dojde na pilule. A na dobrou noc mi do díry v krku nacpou prý hojivou, ale pěkně smradlavou mast. Nemazlím se a nevrním. Ignoruji je. Už celý týden. Jestli toho nenechají, tak už je nikdy nebudu mít rád. A ještě ani nesmím ven. Co tu mám asi tak celý den dělat? Jsem naštvaný a nešťastný a chci, aby už to skončilo. Chci se zase mazlit s paničkou, ona asi taky chce, protože za mnou pořád chodí a něco mi povídá. Tuhle byla naměkko, tak si ke mně sedla a vykládala mi.
Na světě jsou prý tři druhy lidí. Jedni, kteří nemají rádi zvířata, ti nás nezajímají a doufáme, že jich potkáme co nejméně.
Pak jsou druzí, kteří sice mají zvířata docela rádi, často sami i nějaká mají, ale žijí tak nějak vedle sebe. Dají svým chlupáčům nažrat, vezmou je i ven, ale nedokážou přijmout všechno, co jim zvířata dávají. Chybí jim empatie, nemohou za to, každému to není dáno.
No a pak jsou třetí, ty máme my nejraději, ti zvířata milují a uvědomují si štěstí a radost, které si navzájem poskytují. Je to pro ně ohromné obohacení života, taková jiná dimenze, kterou ten, kdo zvíře nemá, nepochopí. No a právě tihle by zvířátek měli doma nejraději co nejvíce, jeden pes je málo, proč mít jen dvě kočky, když tři jsou lepší. Jejich mantinely určuje jejich finanční situace. Nelitují nehorázných částek vynaložených na zdraví svých miláčků, nelitují, že neuvidí všechna ta nádherná místa na světě, protože dovolenou, natož exotickou, si zkrátka a dobře nemohou dovolit ani z finančních, ani z časových důvodů. Jejich miláčci mají často víc vitamínů, pamlsků a kvalitnější pokrmy než oni sami. Žijí si spolu pěkně pohromadě, večer se spolu kouknou na telku a jsou šťastní. Ani ve snu by je nenapadlo, že pes patří do boudy a kočka na seník. Často ještě to, co uškudlí a ušetří na rodině, věnují na pomoc zatoulaným pejskům a kočičákům. Moje panička říká, že je často jako chudá duchem. (Co to je, nevím.) Když prý chová a hladí mě nebo Vetřelce, tak se přistihne, že sedí a jen tak se usmívá jako trubka. Je to prý pocit absolutního štěstí.
Tak já vám v tom dušičkovém čase přeju, abyste měli po tlapce svoje hodné lidi a aby zase oni měli svoje chlupaté kamarády, protože jim tu cestu životem hodně a hodně ulehčují.
A kdyby se vám dvounohým zdálo, že je vám doma večer smutno, tak útulky jsou tak plné...

Sdílejte!  |  O sdílení

16 komentářů

Reklama
Reklama