Příběh kočky Číči

Když byla dvounohá malá, jezdívala se sestrou na prázdniny ke strejdovi na chalupu. Bylo jim asi sedm let, když se u sousedů objevilo malé přítulné kotě. Šikovný teda bylo, myšičky chytalo, mlíčko od kozenky si vymňoukávalo... hold vesnická kočka si umí poradit.
Další rok už z koťátka byla krásná kočičí slečna. Bříško, nožičky a čumáček měla sněhobílé a na hlavě hřbetě a ocásku byla mourovatá. Když jí hladily, zvedala zadeček, stoupala si na špičky a líbezně se u toho tvářila. Tak moc si je oblíbila, že když na ní z dálky zavolaly čičí a dali ruku nad zem, běžela se rychle pohladit. Daly jí tedy jméno Číča.
Nebylo zvykem kočky brát do ruky, nebo je pouštět do chalupy, ale i tak je každé ráno vítala na prahu a vždy dostala misku mlíčka nebo něco na zub. Přes den lovila a občas za nimi chodila se pohladit. Někdy byla vpuštěna na půdu, aby v uskladněném obilí pro slepice chytala myši.
Když vyrostla, pořádali o ní kocouři líté boje ve strejdových mečících.
Jednoho léta najednou na pár dní zmizela. Ptaly se sousedky, co s Číčou je, ale ta se jen usmála a řekla, že je zavřená na seníku. Měly velkou radost, když se nakonec objevila a mňoukala a mňoukala, dokud za ní nešly. Zavedla je ke kupce sena, kde se hemžilo klubko holých myšek. Jak se hned ukázalo, nebyly to myšky, ale právě narozená koťátka!
Zůstalo jí sice jen jedno, to už se tak na vsi dělalo... ale o to větší byla zábava, když se Číča předváděla jako vzorná mamča. Učila koťátko skákat, šplhat, a dokonce mu občas přinesla živou myšku, aby ho naučila, jak se loví.
I další roky pak pokračovala vzájemná náklonnost malé bílo-mourovaté kočičky a lidských slečen. Číča se nakonec dožila krásných šestnácti let.

A tak se zrodila láska dvounohé ke kočičímu rodu, která přetrvává dodnes.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama