Mé dvě nejoblíbenější aktivity

Takový běžný den u nás. Čekám, až dvounohá vstane. Je čas plnění misek, tak kde to vázne? Už čekám nějak déle, zdá se... Doufám, že misky už nebyly naplněny bez mé přítomnosti?! Ty dvě další jsou tu ovšem se mnou, takže se jejich situace neliší od mé. (To se musí hlídat, co kdyby dostaly něco za mými zády? A já chudák nic?)
No konečně. Dvounohé se uráčilo vstát. Jéžiš, se šourá na WC a do koupeny, to snad není pravda, samé zdržování... Aby na nás náhodou nezapomněla, vytrvale vřískáme, co to dá (co kdyby hrozila smrt vyhladověním, že). Co, jaké mytí misek zas, prostě už nasyp (a syp pryč, chtělo by se dodat, ale né moc daleko, až do dalšího krmení). Tak, a máme to tady. Kapsičku. Svoji porci rychle spolykám (dvounohá, že prý to vcucnu jak vývěva, kdoví, co to je, snad ale nějaké zvíře, co má pořád hlad, chudák) a rychle k dalším miskám, co když je tam něco lepšího? Mikiš má hlavu až u dna, tam se nedostanu. Zato Barča jen zlehka olizuje – je jasné, že jí to moc asi nechutná, tak já ti od toho odpomůžu, přece to dvounohá nevyhodí, ne? Strkám hlavu k Barče do misky a hltám, co to dá. Barča je slušná, dobrovolně (jak jinak, že) mě k misce pouští. Jak taky jinak, když jí to teda moc nejede, asi. A vida, Mikiš se taky zajímá o Barčinu misku, no má smůlu, kdo dřív přijde... Tak co máme dále? Hm, už jen granule, bóže, to je nouzovka... Ale tak co, pár si jich dám, no, aby se neřeklo.
Co se dělá po jídle? Jasně, hodí se chrupka. Rozhoduju se mezi dvěma pelechy, proleženinou na škrabadle (ale tam asi né, tu už jsem na dně prodrápala a při ležení mi trčí z díry nohy), gaučem a křeslem. Hm, na křesle už se válí Mikiš. Nevadí. Jednoznačně dám najevo, kdo si křeslo vyvolil, a nasáčkuju se k ní. Ale co to, dříve vždycky zdrhla, jakože teda uznává moje právo, ale dneska né. Ustoupit nemůžu, to by moje prestiž utrpěla, tak se smrsknu k ní. Ať vidí.
Probouzím se. Dvounohá už tady není, odfrčela do práce. (Naštěstí, nemusí tady furt zaclánět. Má se tu vyskytovat hlavně v době krmení, našeho.) Jdu k miskám. Prázdno, jak jinak. Granule to zachraňují. Je jich už nějak pomálu, kdo to má pak vyžírat až někde u dna? Co to slyším? Klika cvakla, dvéře letí, dvounohá vchází do dveří. No sláva, však už jsem dochroupala granule a nadešel čas kapsičky. Tak šup sem s ní. Rychle do sebe hážu svoji porci a už jsem u Barči. Té to přece zas nechutná, tak nemůžu dopustit, aby krmení přišlo vniveč. Že by chtěla pomáhat i Mikiš, to ale zas... no... sice chvályhodné, ale když já už to teda mám snězené... Už není co řešit, dáme zas chrupku. Tentokrát se nalepíme na dvounohou na gauči, aby teda na nás nezapomněla, a řádně ji označujeme svýma chlupama. (Nejen ji.) Pak mě napadá, když už teda dvounohá nemá co dělat, co kdyby nám přispěla? Když teda tak pomáháme s označováním domácnosti, tak nějaký ten další přídaveček do misky...? (Dvounohá, že prý mám panděro jak starý fotr, ale to jsou jasně nějaké pomluvy, tomu netřeba věnovat pozornost.) Vřískám a upřene hypnotizuju. A slavím úspěch, dvounohá vyměkla a vytahuje tyčinku. Paráda.
A další čas na chrupku. Jde i dvounohá. Takže všeobecný klid. Ale né moc nadlouho, jen co se vzbudíme, hned zas si krmení vyžádáme. To by bylo, aby nebylo, že.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama