Jak jsem marodil a dvounohá si mě považovala

Dvounohá si mě dost považuje. Moc se tomu nedivím. Jsem v naší dvoučlenné domácnosti ten chytřejší a o všem důležitým rozhoduju já. Dvounohá by beze mě byla fakt bezradná a často mi po příchodu z práce klade triviální otázky. „Kdo rozcupoval tu novou houbičku na nádobí?“, „Nevíš něco o tý rozkousaný tkaničce?“, „Co se to stalo s tou ponožkou?“, a hlavně „Do čeho jsem to šlápla?“ jsou její nejoblíbenější. Nikdy mě tím nezaskočí, vždycky znám odpověď.

Zkrátka bez mý ctěný přítomnosti by dvounohá byla úplně ztracená a v životě by naprosto tápala. Ukázalo se to v únoru. Dvounohá onehdá změnila způsob, jak mi vydělávat na granulky, a začala chodit na odpolední. Úplně tím narušila chod mojí spořádaný domácnosti. Místo aby ráno vypadla a já mohl dospávat noční lovení, ochomýtala se mi v teritoriu a děsně překážela. Potom sice odešla, ale zase se nevrátila včas na odpolední házení granulek a dokonce ani na večerní slalom, takže jsem se neměl komu motat pod nohama a překážet. Přišla až na začátku mýho pravidelnýho nočního drápání čalouněnýho nábytku, ale byla tak unavená, že mi to ani moc nezakazovala, čímž mi zkazila zábavu.

Jistě uznáte, že tahle změna se mi vůbec nelíbila. A nelíbila se ani mýmu bříšku, který mě začalo bolet. „Jsi nějakej mazlivej, to se mi nezdá,“ konstatovala jeden večer podezíravě dvounohá, když jsem se kolem ní ochomejtal. Ráno mi už bylo zle. Chtělo se mi na záchůdek, ale když jsem tam přišel, tak to bolelo a nečůralo. Ani hýbat se mi nechtělo. Zalezl jsem si za křeslo a hodlal jsem už nikdy nevylézt.

Jenže dvounohá mě pěkně podrazila. Místo aby mě litovala zpovzdálí, pořád někam telefonovala. Nakonec mě šoupla do přepravky a odtáhla do auta. Jeli jsme jenom chvíli a já jsem si myslel, že nastala moje poslední hodinka. Kdybych věděl, co mě čeká, tak bych si tu poslední hodinku usilovně přál.

Přišli jsme někam, kde bylo několik dvounohých a mezi nimi ta, co je na mě nejdřív hodná a pak mi píchne injekci. Panička se s ní vždycky hrozně vykecává o nějakých chlupatých potvorách, co si člověka omotají kolem tlapky, a hrozně se u toho smějou. Jenže tentokrát se nesmály. Místo aby mě nechali v přepravce, kde leželo moje bolavý bříško i zbytek mě, vytáhli mě na stůl a ta cizí dvounohá mě začala normálně drze ohmatávat. Kdyby mi bylo dobře, řekl bych jí, co si o tom myslím. Jenže dobře mi nebylo.

Cizí dvounožkyně zapnula vrčící krabičku a sebrala mi všechen kožíšek z bříška! Bylo mi strašně líto, že umřu ošklivej... Mýmu utrpení ale ještě nebyl konec. Na moje nahatý bříško mi namazali něco studivýho, pak mě na něm něčím lechtali a pak – ta hrůza! – mi do mýho růžovoučkýho bříšánka píchli jehlou a něco mi z něj vysáli! Bylo mi tak špatně, že jsem se nemohl ani hnout. Všechno jsem si ale zapamatoval, abych se těm tyranům mohl jednou pomstít.

Dali mě pak zase do mýho přepravního domečku. Dlouho jsme čekali. A potom cizí dvounožkyně přišla za paničkou a dlouze se s ní bavila. A zase mě vyndavali z přepravky ven a zase jsem ležel na stole. Píchli mi injekci a potom už se začalo všechno mlžit. Spinkal jsem a přitom se mi zdálo, že se mi s bříškem něco děje. Ale asi to byl jenom sen, protože když jsem pootevřel oči, viděl jsem zase svou přepravku zevnitř. Spal jsem a spal, a občas jsem slyšel paničku, jak šeptá něco o statečným kocourovi. A potom něco pípalo a zdálo se mi, že mě něco kouslo do tlapky a nechce mě to pustit, a zase to dělalo píp píp a občas něco šeptala panička.

Probudil jsem se celkem vyspalej, ale hned se mi zdálo, že je se mnou něco špatně. Nemohl jsem ale přijít na to, co to je. Potom mi přišli omotávat tlapku a já zjistil, že mi z ní něco trčí. „Tu kanylku mu tam necháme do zítra,“ pravila jedna cizí dvounohá. Ale tušil jsem, že ještě něco jinýho je se mnou špatně. Nedošlo mi to, ani když mi nasadili plenkový kalhotky. Byly speciální, s dírou na ocásek, ale já jsem si umínil, že hned jak to půjde, tak si je sundám. Dělal jsem ale, jakože nic.

Jeli jsme domů a tam mě dvounohá vypustila z přepravky. Když jsem vylézal, podlamovaly se mi nohy. Kalhotky jsem si ale stejně dokázal sundat. Dvounohá mi je oblíkla. Já jsem si je sundal. Oblíkla mi je. Sundal jsem si je. Zkusili jsme to ještě párkrát, a když jsem se dostal na čas sundávání pod tři vteřiny, dvounohá pochopila, že tygři plenkové kalhotky nenosí, ani když ty kalhotky mají otvor na ocásek.

Byl jsem strašně unavenej, ale přes spaním jsem se hodlal ještě očistil. Věc trčící z mojí tlapky byla důkladně přelepená, takže se mi nepovedlo ji ukousnout. Horší zjištění mě ale ještě čekalo. Chtěl jsem si umýt své mezinoží, jenže! Z pindíka mi vedla plastová trubička! Hned jsem si řekl, že jí utrhnu. Jenže dvounohá byla rychlejší. „Nenene, to by sis ublížil,“ zadržela mě.

Ustoupil jsem o krok a zkusil to znovu. Zas mi to překazila. Byla ještě otravnější než s těmi plenkovými kalhotkami. Schoval jsem se pod postel, abych měl klid, ale vyhmátla mě tam dřív, než jsem s tou zatracenou trubičkou stihnul něco provést. „Když to nejde jinak, dostaneš límec,“ pravila pomstychtivá dvounohá a zapnula mi hlavu do strašlivý věci. Věc mi trčela kolem hlavy do stran a ohýbala mi moje noblesní fousky. Taky se mi nehorázně dotýkala oušek a celkově mě hrozně zohyzďovala a bránila mi v olizování mých výsostných částí.

Zoufale jsem se posadil a radši se ani nehnul. Seděl jsem tak pár minut, než se mě dvounohá pokusila přenést na postel a položit. Hned jsem si zase sednul, protože s tak zákeřnou věcí na hlavě jsem hodlal zůstat ve střehu. Když se dvounohá vrátila z koupelny, bedlivě si mě prohlížela. „Co s tebou, kocoure,“ pronesla, a to už jsem věděl, že mám vyhráno. Říká to vždycky, když měla původně na věc jinej názor než já, ale už jsem jí přesvědčil.

Na polštář na posteli naskládala několik ručníků. Zmáčkla je, aby udělaly prima důlek pro někoho, kdo by si tam chtěl udělat pelíšek. Pak mi odepnula límec a položila mě na ručníky. „Musíš ale klidně ležet a nesmíš se lízat, rozumíš?“ vysvětlila mi. Pak se zkroutila na zbytek postele, položila mi ruku na prdelku a spali jsme. Když jsem se probudil a chtěl se mýt, musel jsem dvounohý nadzvednout ruku, ona se vzbudila a zabránila mi v tom. A tak jsme strávili celou noc.

Spalo se nám docela dobře. Já jsem se trochu přemísťoval a dvounohá se musela přemísťovat se mnou, ale aspoň byla nějaká zábava. Nejdřív jsem ležel na polštáři a dvounohá u mě. Pak jsem si lehnul tam, kde měla dvounohá nohy, a ona se musela v posteli obrátit. Potom jsme leželi na koberci a potom pod stolem. Taky jsem spinkal pod postelí a dvounohá ležela vedle postele na zemi a ruku měla pořád na mně. Byla to zábavná noc a ráno jsem byl jako rybička.

Dvounohá se podivně kymácela, div mě nezašlápla, a chystala se do práce. Mně zatím dělal společnost jistej dvounožec, kterýho trochu znám a kterej byl povolán speciálně kvůli mně. Dorazil hned po ránu. Odpoledne se dvounohá vrátila z práce, měla oči jak panda a říkala, že těch pět kafí jí zachránilo. Přivítala se se mnou, strčila mě do přepravky a zas jsme jeli k cizí dvounohý.

Potvrdilo se mi, že cizí dvounohá nemá žádný vychování. Drze se zmiňovala o mé majestátní figuře („bylo by dobrý, kdyby trochu zhubnul“), pumpovala mi do bříška vodu tou zlořečenou plastovou trubičkou („vypláchneme mu močový měchýř“) a drze mě osahávala na mých intimních místech. Jak říkám, všechno si to pamatuju a jednou...!

Nakonec to ale dobře dopadlo. Trubičku i tu věc z tlapky mi vytáhli a byl jsem zase fešák. Bříško mi zarůstá novým hebkým kožíškem a jsem zase šelma nejšelmovatější a rozhodující element v naší domácnosti. Jenom granulky už můžu jíst jenom jedny a někdy si musím nechat líbit, aby mi dvounohá cpala do tlamy prášky. Čas od času dostanu taky lepivou pastu, co mi někdy chutná a někdy nechutná, a tu a tam musím počůrat papírek, aby panička viděla, jestli se zbarví tak, jak má. Nutno podotknout, že moje cena tím děsně stoupla, a asi vás nepřekvapí, že dvounohá si mě považuje ještě víc.

Sdílejte!  |  O sdílení

15 komentářů

Reklama
Reklama