Náš příběh – (dlouhý) díl první: Kurín a já, naše seznámení. Cesta do Ankary a první práce v nemocnici.

Dlouho odkládaná cesta do Turecka se měla konečně uskutečnit. Už bylo taky na čase. Jazyk, který jsem studovala ve škole a z gramatické stránky ho měla prozkoumaný křížem krážem, bylo nutno uvést do praxe. Týden nebo dva na dovolené u moře nebo výlety do Istanbulu nestačily. Dlouho, ale chyběla odvaha, a když byla, nebyl vhodný čas. Když jsem cestu plánovala naposledy, umřel mi můj milovaný kocourek Coffee, bohužel tak strašným způsobem, že pro mě zmizela veškerá radost ze života. Nebyl ani měsíc do vánoc a mně se chtělo utéct na konec světa, ale nakonec mě někdo přece jen zachránil. Coffee po sobě nechal potomky u sousedů a po dlouhém přetahování mi jedno chlupaté koťátko dali. Byla to holčička, ale naprosto stejná jako její tatínek. Moje nové štěstí dostalo jméno Moulí a plány na veškeré dlouhé cesty a pobyty daleko jsem zrušila. Osud je ale zvláštní, a když se blížilo první výročí úmrtí Coffeeho, přišla obrovská rána... I pro mě je to stále nepochopitelné, ve stejný den, kdy mi zmizel ze života Coffee, ani Moulí se domů nevrátila. Každé ráno chodila na procházku a brzy se vracela domů. Tentokrát ale nepřišla. Hledali jsme pět dní, než jsme ji našli. Dodnes nevíme, co se stalo, možná auto, možná ji někdo otrávil... Moc dobře jsem věděla, že tentokrát mě nikdo nezachrání, že nepřijde žádný vánoční zázrak. Sice jsem začala ještě více krmit sousedovic zanedbané kočky (tuto mojí smečku mám na zahradě dodnes), ale nebyl už důvod proč cestu odkládat. A tak jsem si krátce po vánočních svátcích koupila letenky do Ankary. Do města, kde jsem byla jen jednou na pár dní, kde se mi nelíbilo a vůbec se mi tam nechtělo. Měla jsem tam ale přátele - celou jednu krásnou tureckou rodinu, kterou jsem dlouho znala, a nabídli mi bydlení přímo u nich. Domluvila jsem si soukromého učitele, kurzy v lidové škole, od jazykových po vyšívací, a čekala mě celá řada návštěv, protože všichni byli zvědaví na tu cizinku z pohádkové Prahy. Přesto mi vrtalo hlavou: „Co tam budu vlastně tolik týdnů dělat?“
Krátce před cestou, při brouzdání facebookem, se mi zastavili oči na krásné fotce z ankarského parku, kde lidé vyráběli domečky pro kočky žijící na ulici. „To je ono,“ řekla jsem si. Ani už nevím, jak jsem se přes tuhle fotku proklikala, ale našla jsem kontakt na šéfredaktora tureckého časopisu Kedici – neboli Kočkomilové – kočičí majitelé, kočičí milovníci a tak podobně, a dokonce se zdálo, že tento samý člověk vlastní i veterinu – celou kočičí nemocnici. A ještě zajímavější bylo jeho jméno, Tarkan, stejně jako turecký zpěvák, který mě před mnoha a mnoha lety natolik okouzlil, že jsem si vysnila, že mu jednou budu rozumět. Panu Tarkanovi jsem napsala krátkou zprávu, že jedu na studijní pobyt a ve volném čase bych ráda pomáhala kočkám – třeba při podobné akci jako byla v tom parku. Jeho odpověď rychlá a milá, hned jsme si napsali datum i místo setkání. Hned čtyři dny po mém příjezdu do Ankary v kočičí nemocnici.
Dny rychle ubíhaly a konečně tu byl vytoužený pátek. Kromě návštěvy v nemocnici mě lákalo, že budu v centru města konečně sama. Od mého bydlení to bylo daleko, ale o to víc to bylo dobrodružnější. Plány mi ale zkřížil můj turecký „tatínek“ Levent, voják z povolání, který byl dva roky v Praze jako vojenský atašé. V té době jsem se seznámila s celou jeho rodinou, úžasnou manželkou Selmou, s jeho synem Melihem, kterému bylo stejně jako mně, a s malou Irem, která potřebovala kamarádku a naučit se česky. Tenkrát jsem je našla stejnou náhodou jako kočičí nemocnici a přihlásila se jako někdo, kdo jejich dceři pomůže s češtinou. Bylo mi 16 let a hned jsme se stali přáteli, vlastně jednou rodinou. Jenže teď je 16 let mojí malé Irem, ale pro generála Leventa jsem ani já nevyrostla. Tudíž cesta do centra a návštěva nějakého neznámého místa, schůzka s neznámým mužem, to nepřipadalo v úvahu bez Leventovy asistence. Schůzka tedy byla naprosto jiná, než jsem si ji představovala, a její výsledek také. Ke slovu jsem se sice nedostala, ale lepší dohoda vzniknout nemohla. Dvakrát až třikrát týdně budu moct pomáhat přímo v nemocnici. Nástup v pondělí.
Víkend uběhl rychle a bylo to tady. Cesta metrem, 17 stanic s jedním přestupem, přímo až do úplného centra. Na hlavním náměstí přestup na autobus, popojet pět stanic a je to tady. Začátky byly všelijaké a jen ten první den by byl jedna kapitola do knížky. Od nervózních seznámení s doktory a sestřičkami, kteří podle mě neměli ani tušení, že přijde někdo na výpomoc, po šoky z pohledů na zraněná zvířátka, na to množství nemocných čumáčků a i opuštěných duší, které čekali na nové majitele. Pamatuji si, že ten večer, když jsem psala e-mail mámě, tak jsem brečela a psala ho nejméně dvě hodiny.
Některé hrany se ale obrousily už během prvního dne. U společného oběda, kde mi zvířecí kadeřník Haci podal vidličku a přisunul svoje talíře na půl cesty i ke mně, jsem se cítila docela zabydlená. Haci stříhal kočky i psy, umělecky, ale i před operacemi. Jeho hlavním posláním kromě kadeřnictví byla i veškerá péče o všechny pejsky v nemocnici. Protože v kočičí nemocnici jen kočky nejsou. Celá polovina objektu patřila pejskům tak, aby se pejskové a kočičky nepotkali. Další novou kamarádkou byla Adile, ta měla na starost zase všechny kočičky a střídala se ještě s jednou slečnou. Byla mojí průvodkyní a ukázala mi, co vše můžu dělat. Kočičáci byli v několika sekcích: horní patro: hotelové a k nabídce na osvojení, těžce nemocní; dolní patro: karanténa, méně nemocní, případně další místa pro hotelové. Vzhledem k menší zkušenosti s obvazy a krví, začala jsem u těch hotelových, oblíbila jsem si karanténu, kde byli ti největší „chudáčci“, a zalíbilo se mi i celé spodní patro. Ve spodním patře byl domov i Umuta, kocourka, kterého zná každý kočičí milovník v Turecku. Jeho příběh zasáhl nejednoho z kočičích přátel a vzpomíná na něj každý, kdo někdy ztrácí naději. Umut – jeho jméno je totiž turecké slovo, které znamená „naděje“. Umut přežil velké neštěstí, když byl vlastně ještě kotě, byly mu asi 4 měsíce. Zázrakem a s pomocí nemocnice a pana Tarkana se z toho dostal. Pan Tarkan mu dal právě toto jméno a nechal si ho. Je takovým maskotem celé nemocnice. Nemá obě přední nohy, přesto dokáže žít a podle toho, co jsem s ním už zažila, je opravdu i šťastný. První den v nemocnici jsem s ním strávila hodně času. Ani jsem tenkrát netušila, jak blízko jsem byla jiné, ale pro mě osudové kočičce. První den jsem s kolegyní Adile kolem kočičky s knírem jen prošla a hlavou mi proběhlo: „Ta je hezká a Adile mi o ní ani nic neřekla.“ Další den mi ale už neunikla. Krmení a čištění záchodků jsem se ujala u horních hotelových a u karantény, a pak jsem si to namířila do spodního patra blízko Umuta a kníraté krásky.
Dole nebyly klece, ale výběhy ze skla a pak menší kotce, které vypadaly jako otvírací plastová okýnka. V jednom z okýnek bydlela chlupatá, bílo-mouratá Kurin. Při prvním přečtení jejího jména se mi moc nelíbilo, nikdy jsem ho neslyšela a vůbec mě nenapadlo, co by tak mohlo znamenat. Vlastně dodnes to nevím, akorát jsem ho trošku upravila a říkám ho spíše dlouze „Kurín“. Otevřela jsem dvířka a pomalu k ní dala ruku, aby si mě očichala. To co následovalo, jsem ale nečekala. Postavila se na zadní jako surikata a otevřela dokořán svou růžovou pusinku. Takhle stála několik desítek vteřin. Všimla jsem si divné přední nohy a hodně divného výrazu. Pak mi hlavou proběhl kocourek, který žil volně v recepci a byl téhle Kurin opravdu moc podobný, prakticky totožný. I on měl pořád dokořán pusu. „Že by se jim narodili nějaký divný koťátka a nechali si je tu?“ znělo mi hlavou. Nezalekla jsem se a zkoušela dál navázat kontakt a docela se dařilo. V ten den večer jsem do emailu mámě napsala: „Mám tam novou oblíbenkyni Kurin - nádherná kočička - bohužel nějak pochroumaná - kromě pacičky má divně pusu... nevím, taková celá trošku divná... ale je tak krásná, že je to jedno, ráda se mazlí.“

Konec první části – přikládám první Kurinino foto

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama