Jak byla dvounohá kapánek přecitlivělá

Na venkov jsem vždycky jezdil rád. Než se do toho vložila Elsa. Že budou problémy, naznačila už doma, když s dusotem zdrhala před dvounohou, která v ruce třímala přepravku a Else se snažila namluvit, že je přece hodná kočička a nebude zbůhdarma utíkat. Elsa souhlasila jen s první polovinou, takže zdrhala jak divá.
Po polapení chvíli trucovala, ale jak jsme se ocitli v autě, začala dvounohý hlasitě nadávat. Vyčítala jí, že byla omezena na svobodě, že trpí nedostatkem plyšových myší, že nemá výhled, že nebyla náležitě informována o účelu cesty a že nechápe, proč nemůže být v jedný přepravce se mnou. Dvounohá nejdřív Else domlouvala, pak zkusila pustit rádio, pootevřít okýnko, a když nic z toho nezabralo, jala se zpívat. Chybějící talent nahrazovala odhodláním nepřestat, i kdyby hromy bily. Místo hromů bila Elsa jak lev o mříže, jenže když se autem rozlehlo neuvěřitelně falešný „kvůli vám se vzdávám trůnu, klenotů i katedrááál,“ ztichla, jako když utne. Předpokládám, že hrůzou omdlela.
Na mé venkovské sídlo jsme tudíž dorazili v tichosti a dvounohá navíc s mírně provinilým výrazem. Vydal jsem se okamžitě na průzkum a Elsa byla odnesena dovnitř, kde ji dvounohá křísila vařeným hovězím. Celkem to zabralo, takže když jsem se večer vrátil z obchůzek, byla už Elsa zase v dobrý náladě, kterou projevovala vrkáním a snahou ukousnout mi hlavu. V noci jsme se ovšem prali jen potichu a tajně, protože jinak se dvounohá budí a pronáší nevhodný komentáře, jako třeba „nechám si z vás udělat límec“ nebo „podám si inzerát, že vás daruju do zlých rukou.“
Druhej den jsem vyrazil ven už v šest, jen co jsem řevem za dveřma ložnice vzbudil velkýho dvounohýho a přinutil ho jít mi otevřít. Dopoledne jsem venku zmerčil i svojí dvounohou. Měla v náručí něco mourovatýho a sladce na to mluvila. Jak jsem zvědavě přiběhnul blíž, vyskočila na mě z náručí Elsa a začala vrkat. Očuchali jsme se, a pak jsem Elsu vzal na zahradu. Šla se mnou jenom kousek, pak udělala velkej skok a zmizela za plotem u sousedů. „Elsičko!“ vydechla hrůzou dvounohá. Moje mourovatá kámoška byla pryč. Od sousedů se ozývalo povědomý mňoukání, a to bylo všechno.
Dvounohá zešílela. Nejdřív Elsu jenom volala. Pak lezla po plotě a po stromech a vyhlížela do sousedovic zahrady. Byla to děsná bžunda, protože dvounohá není vůbec uzpůsobená na lezení po stromech. Lítal jsem v koruně stromu a skákal kolem dvounohý z větve na větev. Když jsem byl tak vysoko, jak to jenom šlo, začal jsem vyřvávat svou kocouří píseň. „Elsinko!“ křičela do toho dvounohá. „Uóó, ou oú!“ zpíval jsem já. „Nééé!“ ozvala se tenounkým hláskem od sousedů Elsa. Jenže to neměla dělat.
Zrovna v tu chvíli přišel totiž zdejší domácí kocour Muff. Je to děsnej prostopášník, a jak slyšel tichounké kočičí mňoukání, zachvěly se mu fousky v očekávání nadcházejícího seznámení s novou slečnou. I když Muffovi většinou dobromyslně ustupuju, tentokrát jsem hopsnul ze stromu a hnal se mu naproti. Sednul jsem si proti němu a načechral si kožíšek, abych vypadal ještě větší. Chvíli jsme se s Muffem sledovali, ale když pochopil, že jsem větší borec, odklidil se mi z cesty.
Dvounohá zatím zahájila kvůli Else akci granulky. Spočívala v tom, že se u plotu chrastilo granulkama, pak se nějaký usypaly, a pak kolem šel někdo šedobílej a všechny je zhltnul. A tak se to opakovalo pořád dokola na různejch místech podél plotu. Za chvíli jsem byl tak přecpanej, že jsem si musel odskočit za plot na pole a ulovit si myš, abych měl změnu. Myš jsem sežral i s ocáskem během deseti sekund, v nichž dvounohá stihla vystřídat různý výrazy od obdivu přes překvapení až po zhnusení, doprovázený ponaučením, abych jí večer nedával pusinky.
Do hledání Elsy se zapojil i velkej dvounohej. Měl jsem děsnou radost, že konečně tráví čas něčím smysluplným, a lítal jsem radostně po zahradě a vrkal. Občas jsem vyskočil na strom, zařval a hopsnul dolů, a to všechno z čiré radosti. Teprve za tmy šel velkej dvounohej domů, ale já a dvounohá jsme se pořád bavili na zahradě. Dvounohá mě taky vzala na ulici a obcházeli jsme sousedovic zahradu z druhý strany. „Čičiči,“ volala tak snaživě, že se jí podařilo přilákat kocoura Lojzu od naproti a taky jednu mourovatou kočičku, která vypadala skoro jako Elsa, ale nebyla to Elsa.
Venku to byla pohodička, jenže dvounohá je kapánek přecitlivělá a pořád se strachovala, že se nějakýmu ztracenýmu koťátku stane něco strašnýho, nebo že přes noc venku umrzne. Nemohl jsem to její kňourání poslouchat a radši jsem se šel projít na sousedovic zahradu. Jak jsem tak hrdě procházel po naskládaných řadách rezervních tašek na střechu, ozvalo se „vruk“ a jistá kámoška vylezla z hromady stavebního materiálu a šla mi naproti. Očuchali jsme se na pozdrav a pokračovali v obchůzce spolu. Svítil nám k tomu měsíc a mohlo by to bejt děsně romantický, kdyby za plotem nezačala dvounohá kvičet. „Tys jí našel! Wiloušku, tys jí našel! Pojďte domů, zlatíčka moje!“ vykřikovala.
No, vrátili jsme se s Elsou spolu. Ale příště, až dvounohá nebude vyvádět, tak si tu procházku při měsíčku užijeme líp!

Sdílejte!  |  O sdílení

16 komentářů

Reklama
Reklama