Deníček

Jsem moc ráda, že jsem si mohla založit svůj vlastní deníček a napsat něco o sobě.

Dnes jsem velká, kulatá, umazlená 5kg kočička, no, jen co mě někdo naštve, hned se proměním v lva. Mám hustý lví límec i zbarvení, takže ostatní moji chlupatí spolubydlící se musejí mít na pozoru, kromě Aladárka, kterýho miluju. Když jsem byla jen malé 40dkg koťátko, zlí lidi mne strčili do malý krabice a nechali mne tam samotnou. Kadila jsem tam pod sebe, celé bříško i zadeček se mi zapálil a udělala se krusta. V noci jsem krabici konečně pročůrala, s posledními silami jsem se z ní vyhrabala a začala hlasitě mňoukat a volat o pomoc.

Moje dvounohá poslala manžela, ať přeleze plot a zachrání mne. Byla jsem úplně zamaskovaná a všechno bylo přilepeno na mým dlouhým kožíšku a strašně smrdělo. Jako na potvoru jim v domě netekla ten den voda a mne zamaskovanou odnesla k vetovi, který mne musel celou ostříhat. Byla jsem velmi začervená, bříško nafouklé, v uších svrab.

Po příchodu domů jsem dostala vlastní pokoj, malou ohrádku a hračky. Aby mi nebylo smutno po zahrádce, dvounohá vykopala trsy trávy a zasadila mi je do pokoje. Vůbec mi tam nebylo smutno, jen jsem spala a jedla kuřecí maso a kyselou smetanu. Dvounohá mne každou chvilku chodila muchlovat a hladit. Ostatní se dožadovali vstupu, ale byla to karanténa.

Po přeléčení a dobraní ATB jsem mohla opustit samotku, kde se mi moc líbilo a kam jsem chodila i potom spinkat. Ostatní kočičky mne moc nezajímaly, ale objevila jsem kulodráhu a vydržela si hrát celé hodiny. S Aladárkem jsme si hned padli do oka. On byl modrý s oranžovýma očima a já naopak, oranžová s modrýma. Stará se o mne do teď.

Po půl roce, když jsem byla už vykastrovaná, mne panička odnesla poprvé ven. Já se tak lekla, že jsem skoro rozbila skleněný dveře. Co když by mne venku nechali samotnou a já bych byla znovu ztracená. Od té doby už se venku nebojím, protože s námi chodí vždycky dvounožci. Já moc dobře vím, jaké nebezpečí číhá mimo zahrádku, a tak vůbec netoužím ji opustit. Máme v ní náš domeček na schovku, moc tújí, borovic, kůra na zemi na hrabání, 6 kozlíků na vonění a křesla s polštářky na spaní.

Já jsem něco jako stín dvounohé. Když je v kuchyni, sedím pod stolem na židli, když leží, jsem na ni přilepená. Není to moc dobře, protože když byla poprvé 3 týdny pryč, byla jsem moc smutná a neustále ji hledala. Tak mi zatelefonovala a šeptala mi moje oblíbená slova. No to bylo ještě horší, protože když zazvonil telefon, řítila jsem se k němu. Nakonec mi nezbylo než dělat ze srsti tvrdý koule, které nechci dovolit ostříhat, no i tak jsem už přišla o deset a ještě jich několik zbylo.

Moje dvounohá je Češka jen napůl po tatínkovi, proto promiňte, že dělá moc chyb při psaní (pozn. Kocouře: opraveno korektorem před publikací deníčku).

Sdílejte!  |  O sdílení

18 komentářů

Reklama
Reklama