Jsem velký zlý kocouř!!!

Ahoj všichni,

pro ty, co mě zatím neznají - jsem nááádherný osmiletý černý kocourek. Odmalička jsem žil sám s jedním pánem v Olomouci. Jenomže pán byl starší a nemocný, a jak roky přibývaly, měl občas špatnou náladu, nebyl ke mně hodný, a já nevěděl, co kdy bude. Jeho bratr mě občas nakopl, a jeho snacha, když ho šla navštívit a měla s sebou malého dvounožce, tak mi dala obojek a přivázala mě ke klice, abych za ním nešel. Občas mi i "zapomenuli" dát najíst. A to mě v mých osmi letech krmili kotěcíma granulkama, protože jsem před rokem skoro umřel kvuli struvitům, a řekli jim, že mě mají krmit kvalitníma granulema. No jo, ale to jim nikdo neřekl, že kotěcí jsou na ledviny to nejhorší???

Protože se situace s páníčkem a jeho chováním ke mně zhoršovala, začali mi hledat nový domov. Napsali o mně krásný článek na kočičí stránky, abych prý nemusel do útulku, kde je dalších 50 koček. Nakonec se ozvala jedna slečna, že by mě teda brala, ale jenom dočasně, protože už doma dvě kočičky má...

Tak jednoho červencového dne přijel k nám domů pán a ten mě naložil do přepravky a do auta... Já se teda v přepravce počůral, i když jsem velký statečný kocouř, nějak jsem netušil, co se na mě chystá. Ten se mnou jel mooooc daleko, až do Prahy, a tam mě vypustil doma u Irenky. No, moc se mi tam nelíbilo, bylo to tam celé jiné než jsem byl zvyklý, a ani jsem nevěděl, co je to za ženskou. Navíc tam byly ještě další dvě kočky.

První večer jsem byl trošku zalezlý, ale pak jsem se už suverénně producíroval po bytě a polehával, kde se mi zachtělo. No ale pohladit jsem se nenechal - při třetím pohlazení jsem syčel, oháněl se svýma zubama a taky jsem vždy tasil drápy. No jo, já jsem se doslechl, že mě ta mírumilovně vypadající osoba chce vzít prý na krevní testy a pak i na - no kocouřové, čtete dobře - na kastraci! V mých osmi letech!!!

No, když přišel den krevních testů, tak jenom mě vzala do náruče, sundal jsem jí brejle a udělal novou fasádu obličeje. Aby si teda nemyslela. To bylo v pátek. V pondělí zazvonila jedna paní, a ta mě chytala a pomáhala. No, taky jsem jí drápl, tak prohlásila, že přijde den poté a vezme s sebou pořádnou přepravku. No a v úterý opravdu přišla a po krutém a dlouhém boji (cca 45 minut) jsem já chudáček malý skončil v přepravce. Jo, a Irena na mě ani nesáhla, už se mě bojí, heč!

No jo, ale kocour v přepravce = přepravit kocouřa někam, kam nechce... Takže jsme nejdříve šli na krevní testy, aby se zjistilo, jestli vůbec můžu dostat narkozu. A prý taky na test proti nějaké leukoze, jako bych já měl snad být nemocný... No, při odběru krve jsem ječel jako malé dítě a museli mě držet tři!!! A Irenka si netroufla ;o) No a potom jsme jeli na veterinu, kde jsme čekali na výsledky krve. Dopadlo to prý dobře, což ovšem pro mně znamenalo narkozu (v té mi ostříhali mé úžasné drápky!!!) a kastraci. Ale... když to musí být, co mám teda dělat?

Byl jsem potom dlouho naštvaný, ale prý jsem se uklidnil. To ale není tou kastrací, to je jenom proto, že jsem poznal, že mi Irenka asi opravdu neublíží. Už se nechám hladit a občas mazlení vyžaduju, i když - když už nechci, tak ji klidně rafnu. Aby si nezvykala. Prostě se tvářím jako hodný kocouřek, hlavně před návštěvama. No ale nejlepší na tom je, že mi dává najíst (takový bufet, co tady mám, by mi záviděla spousta kočiček!), hladí mě a nebije mě, ani po mně nekřičí!!! A měli byste vidět, jak byla šťastná, když mě už 2x přistihla, jak si hraju!