Čertík v Praze

Milí kočičáčci,
tak Čertík se zabydluje v Praze. Nacpaly jsme ho s kamarádkou do přepravky, kde chvíli mňoukal a vrtěl se, ale za chviličku se uklidnil. Nebo byl v šoku. V rychlíku vyšší kvality jsme mu pootevřely mřížku u přepravky, aby si nepřipadal jako vězeň, ale bylo mu to evidentně jedno. Kamarádka ho chtěla vzít na klín, jenže nezná tolik České dráhy. Kdyby přišel nějaký "předpisový" průvodčí, byl by průšvih, ale měl by pravdu. Kocourka nerozházel ani hluk na nádraží, v metru, tramvaji a autobuse. Doma z přepravky elegantně vykráčel a skrčil se do nejbližšího kouta. Nechaly jsme ho. Než jsme si vypily kafe, Čertík zmizel. Tak jsme prohledaly, co se dalo, a nakonec jsme ho našly v kuchyni pod gaučem, kde zůstal asi 4 hodiny. Myslela jsem si při jeho vyplašené povaze, že to bude podstatně déle. Pak si sedl na gauč, chvíli se rozhlížel a vydal se na průzkum po bytě. A že byt je velký. Bylo vidět, jak mu čumáček pracuje, jak se se vším seznamuje. Šel suverénně Míšovi do bedýnky a v noci byl v posteli. Moc se mi to nelíbilo, i když jsem to tak nějak předpokládala. V zimě v postýlce bývá Míša, i když jen do té doby, než se otočím. Jak se pohnu, hned zmizí. Nechci, aby musel ustupovat. Ale Čertíka jsem nechala, je pro něj všechno nové. Překvapil mě, jak se rychle adaptuje. Čekala jsem, co se bude dít dál. Nic. Naprostý klid. K ránu přišel šramotit na noční stolek Míša, to je jeho doba a zvyk, takže kocouři byli chvíli oba v jedné posteli. Ráno Čertík zalezl zase pod gauč v kuchyni, ani nejedl a zřejmě tam byl do té doby, než jsem přišla z práce. Pak vylezl, napapal se a  chtěl se přátelsky otřít o Míšu, ale ten ucukl. Znovu začal prozkoumávat byt, ale jakmile se ocitl v předsíni, zrovna někdo šel po chodbě nebo zaklapl zámek a už byl pod gaučem. Jasně, nezná ty zvuky, zrovna tak, když je třeba slyšet autobus. Nechala jsem ho, ať si zvyká. Večer tedy proběhl zase bez problémů. Míša u mě na klíně, Čertík asi vstřebával dojmy. Jakmile jsem odestlala, byl v posteli. Co teď? Sundat ho, aby nebránil Míšovi, nebo to zase tak nechat? Nechala jsem to být, stejně si to kluci budou muset vyřídit mezi sebou sami. A taky vyřídili, ale samozřejmě na úkor Míši, a to se mi fakt nelíbí. Snad stokrát jsem Čertíkovi vysvětlovala, že se musí k Míšovi v Praze chovat slušně, žádné žárlení a fackování, nebo se vrátí na mráz. (Pochybuji, že bych to udělala.) Míša chtěl taky do postele a Čertík se po něm ohnal. Tak to tedy ne. Rázně jsem ho sundala, to dělat prostě nebude. A nepřišel ani jeden. Až k ránu, když Míša zase revidoval noční stolek, jsem zjistila, že Čertík je v posteli zas. Ale v pohodě, žádná černá packa. Slušně posnídali, každý ze své misky, Čertík zalezl pod gauč a Míša do pokoje na své místo. Tak uvidíme, co se bude dít dál. Abych pravdu řekla, měla jsem z toho větší obavy, a když jsme odjížděli, pochybovala jsem, jestli jsem udělala dobře. Ale nemohla bych to nechat jen tak. Snad to půjde. Když jsem šla včera z práce, říkala jsem si, co asi doma najdu. Jestli tam někde bude hromada chlupů, oba servaní apod. Klídek. Nikde jsem taky nenašla žádné nadělení. Byla jsem na to sice připravená, věděla jsem, že se to může stát, ale všechno bylo v bedýnce. Tak jen, aby si Čertík nedovoloval na Míšu, znám to už z chaloupky. Když žárlí, fackuje, i když možná ne ve zlém. A Míša je takový moula a strašně hodný, že si nechá všechno líbit. Vždycky ustoupí. Ale zatím všechno vypadá dobře. Často jsem si říkala, jestli Míšovi není smutno, když jsem v práci, že třeba kamaráda nebo kamarádku chce. Na chaloupce si vždycky někoho našel. Nejdříve sousedovu Micku I, ale tu pak museli nechat utratit, pak Micku II, ale ta odmítá kohokoli kromě "svého" pejska, pak Filipku, teď snad Čerta. Vezmu ho odpoledne k veterináři, aby ho prohlédl, i když vypadá krásně. Ale stejně. Tak nám, prosím, dál držte packy. Díky.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama