Jak jsem byla nespravedlivě osočena, že si neplním jedinou domácí povinnost, kterou mám.

Miouk ve spolek.

Dnes vám, milí moji Kocouřáci, poreferuju o tom, co si ke mně ta moje dvounohá posluha dovolila za drzost. Sice už se – zdá se – smířila s tím, že doma vykonává všechny podružné práce, některé dokonce až příliš horlivě (viz neustálé šůrování mého výsostného území na balkonku), i práce krajně zodpovědné – čištění fontánky a dohlížení nad tím, aby v ní kolovala čerstvá vodička, plnění mističek na mňamku, dělení se o jídlo, které právě jí, pravidelné čištění mého záchodku a pochopitelně hraní si se mnou, když na to mám náladu, nicméně stále ještě se u ní vyskytují nectnosti, které se mi nedaří ji odnaučit.

Tak zaprvé si neustále stěžuje, že se s ní moc často nemazlím, a když už se k této činnosti snížím, tak že netrvá příliš dlouho – no co by ovšem chtěla, mám přeci po tatínkovi britskou modrou krev, a jako taková se hned tak s někým nezahazuju, takže může být ráda, že si na ní vůbec udělám aspoň občas na dvě minuty čas.

S čím ovšem prudí poslední dobou nejvíc je jakási její utkvělá – byť zcela zcestná – představa, že mojí povinností je lovit hmyz. Tvrdí, že co se týče much a můr, tak tuto činnost vykonávám celkem obstojně, nicméně hmyz, který považuje za naprosto nejnebezpečnější, se nám bez jakéhokoli mého zásahu v noci drze poflakuje po doupěti, a že jako by nestačilo, že jí okusuju já, tak do ní hryže i ten hmyz, a to jak zběsilej. A co prý jí vždycky naprosto dorazí, je to, že když v noci po zoufalém hledání a následném boji onoho pištivě bzučícího hmyzáka dostihne a zneškodní, tak si nonšalantně přikráčím a onen dvounožkou pracně ulovený proteiník v rámci noční sváči hbitě smlsnu – no nevím, co jí na tom má co dorážet, když předkládání potravy kočičce je přeci její povinnost.

Milí Kocouřáci, já žádám, aby té mojí obsluze někdo ale velmi důrazně vysvětlil, že my, kočky, žádné povinnosti nemáme a pokud v rámci domácích prací něco děláme, tak tak činíme ryze dobrovolně a pouze, když na to máme náladu, a dvounožci by nám za to měli být vděční a ne se dovolávat nějakých jakože kočičích povinností, trapně se odvolávajíc na to, že když oni nosí krmivo, tak bychom měli též přiložit tlapku k dílu.

Závěrem bych dodala, že pokud už případně něco považuji – pochopitelně nééé za povinnost – ale za jistou nutnost, tak to, abych dohlédla na postupné snižování váhy mé dvounožky za účelem její větší hbitosti při plnění domácích úkolů. Domnívám se, že na toto je nejlepší noční cvičení, a proto mě prosím nyní omluvte, jdu v jejím nejvlastnějším zájmu odhrnout a podržet protikomáří síť ve dveřích balkonku, aby se cvičební pištidlo mohlo dostat dovnitř – čímž zabijeme dva komáry jednou ranou – aneb nočnímu cvičení a následné mňamce ZDAR.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama