Klan Chlupatých kasiček

Klan Chlupatých kasiček.

Přeji vám všem krásný dobrý den.

V deníčku jsem poprvé a nevím, zda mne a mé kamarády vezmete mezi sebe. Napíši vám něco o sobě, a když řeknete jóó, tak vám povím i o ostatních.

Jmenuji se Ašinka, když něco provedu, tak mi káravě říkají Ašáku, ale většinou mazlivě tygřík Ašíček - věčné kotě pískáček. Mám titul „vrchní starší kocourek“ a naše servisní ostatním říká, že se ke mně mají chovat uctivě.

V říjnu oslavím svoje 15. nalezeniny, tenkrát mi prý byly tak 3 měsíce. Maminka naší servisní chodila krmit kočičáky v kolonii a mne našla o půlnoci (její oblíbená hodina) u popelnic v krabici od bot s tvrdými rohlíky. Byl jsem moc nemocný. Nemohl jsem dýchat, moc mi teklo z nosánku a očíček, měl jsem ošklivý zánět v tlamičce, očičkách i ouškách. Ale jen se na mne sáhlo, tak jsem vrněl jako motoráček. Dostal jsem hned kapsičku, ale moc nevěřili, že budu papat. Tak jsem jim to ukázal a na jeden zátah bez mezinadechnutí jsem ji zbaštil (dodnes nevím, jak to dokázal). Hned jsem byl chovaný a natřásaný, abych si krknul, a povedlo se, to bylo radosti. Servisní mi na noc dala další baštu, vodu a záchůdek, udělala mi úžasnou teplou kukaň s budíkem v plyši a tam mě šoupla. To Vám bylo pohodlíčko. Ráno byl jásot, protože jsem všecho snědl a použil toaletu, s čímž se v mém stavu vůbec nepočítalo. A protože venku byla zima, tak mě dala do plyšové čepice a do tašky na foťák a pádili jsme na veterinu. Tam byl moc hodný pan doktor a říkal, že se z toho dostanu. Pak byly nějaké včeličky, kapky, mastičky a dostali jsme speciální konzervy na výživu. Doma jsme mazali, kapali a ob den jsme chodili na injekce. Když jsme kupovali další konzervičky, tak se vet divil, že už nemáme, že je to denní dávka pro 4kg kočku. A já jsem byl ani ne 1/2kg chrastítko, ale denně jsem zbaštil celou konzervu. Protože vím, že kočička, když chce být zdravá, musí papat a spinkat. A to mi tedy šlo, někdy jsem se nacpal tak, že jsem nemohl ani chodit, jak jsem za bříškem přepadával do stran. Po jídle bylo vždy natřásání, mazání, kapání a asi po 14 dnech jsem si chvilku začal hrát. Nevím, kdo měl větší radost, zda servisáci, nebo já.

Pak už to bylo lepší, jenom měli všichni strach, abych neoslepnul, protože v očíčkách mám zapícháno něco miniaturního (jako skelná vata). A tak sice nevidím jako rys, ale naučil jsem se s tím odhadovat vzdálenost a ve svém prostředí se umím pohybovat jako blesk.

V době mého příchodu už měli doma dva čičouří bezdomovce. K těm jsem, ale zatím nemohl, abych je nenakazil.

V současné době je nás doma víc a můžeme si s panem Chladilem zpívat „Je nás jedenáct, nejsem sám...“.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama