Jak DNŽ málem vyhynula a já byla naservírovaná jako kočka na modro.

Miouk ve spolek.

Dnes vám moji drazí zdejší popíšu horor před-Štědrodenní, který udál se 23.12. při cestě do chůvákova – raději se usaďte a uchopte v tlapu silný nápoj, neboť kam se hrabe Karel Jaromír E., tedy co do temného hororu, nikoli co do literárního stylu, neb ten je v případě DNŽ spíš literární paskvil.



Tak tedy - moje dvounožka živitelka se, jako každý rok, i letos dohodla s mými chůváky, že se na Vánoční svátky, tedy od 23. do 25. 12., přemístíme do jejich domácnosti. Zvykem ovšem jest, že DNŽ jako příspěvek vždy přivleče čerstvého kapra, kterého zakoupí v Praze ve Spálené ulici, vedle kostela Nejsvětější trojice, kde už má pár let s prodavači domluvu, že ho u nich objedná dopředu a pak jenom vyzvedne igelitku s tovarem, tudíž odpadá její asistence při vraždění ryb, kterou by to moje dvounohé nemehlo natuty nerozdejchalo. Loni jsem se vyzvedávací atrakce neúčastnila, neboť tato transakce proběhla den předem, než jsme jely k chůvákům, protože nás vezl dvounožčin bratr autem, ale letos to bylo naplánováno tak, že to z Hostivaře vezmeme na Karlovo náměstí tramvají číslo 22, vyzvedneme ve Spálené ulici kapra a pak překvačíme na Lazarskou na tramvaj, jíž se dobéřeme na Masarykovo nádraží. Dvounohá tedy v pátek po poledni domluvila vyzvednutí kapra na sobotní ráno, zjistila, kdy nám jede vlak tak, abych byla vybedýnkovaná, kapr v pohodlí vyzvednut a ještě i k jízdenky zakoupení by v poklidu došlo. Ovšem jak známo – myslet znamená prdlajs vědět – a co se myšlení DNŽ týče, tam to platí x-násob.

První část akce „cesta do lázeňského města“ proběhla celkem podle plánu – dobrala jsem se snídaně, na bedýnce si zahrabošila, do kšírků v domnění, že se půjdem kolem baráku proběhnout, vznosně nakráčela a až po zjištění, že jsem lupnuta do přepravního batožku, jsem se jala lehce vzpěčovat. Nicméně nešly jsme na autobus směr veterina, ale na tramvaj, což mě zklidnilo do té míry, že jsem se přestala zmítat, a pouze jsem po celou cestu DNŽ sdělovala své dojmy a výhrady k pražské MHD netušíc, že ucho velkého bratra, tedy MHDtra, je všude, a tento se následně zákeřně pomstí. Dojely jsme tedy na Karlák, dokvačily ke kapřím kádím, převzaly igelitku a vzhledem k mé osobní úchvatnosti i nějaké jikry a skelety navíc na polívku vyfasovaly, a následně se DNŽ s batohem na zádech, mnou na krku a igelitkou s kapřími ostatky v ruce jala směřovat za roh na tramvajovou zastávku Lazarská.

Ušly jsme však sotva deset metrů a právě, když jsme procházely okolo jediného obydleného baráku v tomto úseku, jela kolem tramvaj a řidiče nenapadlo nic úchvatnějšího, než zařinčet jak polednice, tedy pardon, polnice – prostě taková ta trubka, co se jí velí k útoku. No řeknu vám, ani já dodnes nechápu, jak se mi podařilo v mžiku vymotat se z kšír a batožku, když jsem zaútočila na ten barák. DNŽ to chápe ještě méně, zvlášť, když jsem při onom útoku prolítla těžkejma lítacíma vchodovejma dveřma, zatímco doma ofrňuju nad těma průlezníma na balkonek. Poté, co jsem zahnala nepřítele a trošku se uklidnila, zaposlouchala jsem se a zjistila, že moje DNŽ mi nejenže statečně nekryje záda, ale naopak kdesi vpovzdálí zoufale kvílí a volá mě nazpátek. Vylezla jsem tedy těžkými lítacími dveřmi ven, usadila se uprostřed schodiště a s úžasem pozorovala, jak dole pod ním DNŽ lomcuje zamčenou železnou mříží, která zjevně zabraňovala tvorům její velikosti a šířky v průniku do domovních prostor. Sice ve mně ještě pumpoval bojový adrenalin, nicméně zjistila jsem, že se přiučím novým pozoruhodnostem, které dvounožci vyrábí, jsou-li ve stresu – DNŽ visela na mříži a její hlasový projev se pohyboval v rozsahu od lákání přes loudění až do spílání mé vznešenosti, kdy srdceryvně a velmi barvitě popisovala, co nastane, jestli se okamžitě nevrátím do její náruče. Dokonce se snížila i k vyhrožování, že jestli tam bude na mě čekat příliš dlouho, tak jí nezbude, než ohlodat syrového kapra a následně k Štědrovečerní večeři ukuchtit kočku na modro. Musím říci, že jsem se tím bavila náramně, ovšem pouze do doby, než nepřítel vystrčil růžky, tedy lépe řečeno zvěda v podobě starší paní, která se najednou zjevila za mými zády a tak mě překvapila, že jsem raději vystartovala směrem k DNŽ, která mě celá šťastná těsně u mříže čapla do své náruče. Chytila jsem se jí kolem krku a následně jí hlasitě vysvětlila, že nemá co děkovat nepřátelským zvědům, ale raději si pospíšit na vlak, neboť jsem po bojové akci vyhladovělá a už se těším k chůvákům na dobrůtku.





No co vám budu povídat, než jsme došly na zastávku, tak mě svírala v pazouře tak, že nemít kožíšek, tak mám modřiny, na zastávce mě omotala šňůrou tak, že by z toho ani Copperfield neunikl, a po cestě vlakem už jí tak otrnulo, že na mě pak chůvákům nejenže žalovala, že jsem prováděla bojový útok na cizí barák, ale ještě napráskala, že jsem byla po cestě tak ukecaná, že jsem překecala i vlakem spolucestující lidská pazdráťata – si příště sakra rozmyslím, než jí zase někam vezmu.


P.S.: Na fotkách je pofocen onen dům, avšak až dodatečně, protože v moment mého útoku nebyla DNŽ schopna ničeho jiného, než viset na mříži a kvílet.

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama